Vznik anglikánské církve
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Vznik anglikánské církve
Na přelomu XV. a XVI. Století se Anglie počítala mezi nejkatoličtější země ovšem s dlouho trvajícím bojem vůči papežské moci, vměšující se do investitury (udělování církevních úřadů). Král Jindřich VIII, který nastoupil na trůn 1509 byl odpůrcem reformních snah protestantů a proto byl dekorován z Říma titulem „defensor fidei – obránce víry“. Jindřich však vyvolal svojí manželskou nevěrou problém, který vyslanci řešili s papežem v Orvietu (kam se papež utekl při Sacco di Roma – viz výše). Protože papež řešil sám své existenční problémy, nechal na svědomí a soudu anglického kardinála Wolseye, aby přezkoumal platnost původního Jindřichova manželství na anglické půdě. Protože manželství bylo shledáno platným, rozhodl se Jindřich na rady anglické šlechty, že vyvolá schisma (rozchod s Římem) a sám se v roce 1530 prohlásil za hlavu katolické církve v Anglii místo papeže s dodatkem „…nakolik to dovoluje zákon Kristův“. Tímto byla prakticky založena Anglikánská církev. Rozchod s Římem znamenal pro Jindřicha exkomunikaci, na kterou Anglie odpověděla vyhnanstvím a pronásledováním všech katolíků, kteří zůstali pod papežovou poslušností. Za oběť krvavému pronásledování padl i slavný filosofa teolog Thomas More (autor díla Utopie) a další stovky kněží i laiků. Zabavením církevního majetku král a šlechta nesmírně zbohatli, proto sama šlechta odklon o Říma podporovala po celý Jindřichům život.
Katolická poslušnost Římu se pak nakrátko vrátila za vlády Marie (1553-1559) (krvavá Marie), která chtěla násilně přivézt Anglii pod podřízenost papeži. Její nástupkyně Alžběta (dcera krále Jindřicha) však znovu zavedla „anglikánství“ a v roce 1587 vtáhla do této církve i Skotsko tím, že nechala popravit katolickou skotskou královnu Marii Stuartovnu.
Protestantství, které se rychle a snadno začalo šířit Evropou ukázalo tak, jak zkostnatělá byla struktura tehdejší do té doby jednotné katolické církve. Katolická církev proto vyvolala uvnitř sebe nový koncil, který později vešel do dějin jako „Tridentský koncil“. Protestanté se také odvolávali k „budoucímu koncilu“ a tak Karel V. svolal tento očekávaný koncil do města, které neleželo ani pod papežovým politickým vlivem, ani pod vlivem francouzského krále, ale zároveň blízko protestantským územím – do Tridentu. Zahájení koncilu oddalovala válka mezi Karlem V. a francouzským králem Františkem I., což v této době bylo velmi tragické, protože s každým prodleným rokem se ztrácela šance na usmíření protestantů a katolíků.
Koncil začal až roku 1546 a vůle protestantů na odvolání se ke koncilu již byla v té době minimální. Luther reagoval na zahájení koncilu dílem „Proti římskému papežství, které je od ďábla.“, kde jakkoliv popřel řešit spor o víru před katolickým koncilem.