Vztah církve a státu mezi rokem 1050 - 1300

Vztah církve a státu mezi rokem 1050 - 1300

V pol. 11.stol. dochází v evropské církvi k reformnímu hnutí, které vzešlo patrně z klášterů. Zvlášť významné místo zaujímal burgundský klášter Cluny a kláštery jemu podřízené. Cílem reformy byla obnova Regule sv. Benedikta z Nursie (setrvání v klášteře – stabilitas loci, chudoba a celibát – conversio morum, poslušnost vůči představenému opatovi – oboediantia, sloučení manuální a duchovní činnosti – ora et labora). Rovněž byly proti tomu, aby šlechta využívala kláštery jako zaopatřovací ústavy pro syny a dcery neoprávněné dědit, či aby sloužily jako místo pro nepohodlné osoby. Docházelo tím ke zesvětštění klášterů: čím dal častěji se v nich konaly světské zábavy, navíc mnoho členů sem vstoupilo nedobrovolně. Požadovali podřízenost přímo papeži, ne biskupům, přísnou mniškou disciplínu, poslušnost vůči opatovi, nezávislost církve na světské moci. Vystoupili proti simoniím (prodeji církevních úřadů) a proti nepotismu (předávání v rodě aristokratickém. Za toto clunyjské hnutí se postavil papež Lev IX. a Řehoř VII.

Podle tradice dosazoval panovník Svaté říše římské biskupy a arcibiskupy do jejich úřadu po předchozí volbě klérem. Ke sporům došlo až v souvislosti s obsazením arcibiskupství v Miláně r.1070. Římský král Jindřich IV. Jmenoval arcibiskupem jednoho z milánských kleriků, ale papež Řehoř VII. tuto volbu odmítl. Své rozhodnutí zdůvodnil apoštolskou autoritou, tedy že Bůh si přeje jiného kandidáta, který byl následně zvolen. Pro podporu svých názorů vydal papež spis Dictatus papae, v němž tvrdil, že jedině on má právo svrhnout nebo povýšit biskupy, že má právo vydávat nové zákony církve, má právo sesadit císaře, jeho moc je vyšší než moc diecézních biskupů, může revidovat všechny rozsudky, ale jeho rozsudek je neodvolatelný, apod. Synoda německých biskupů označila jeho volbu za neplatnou. Řehoř reagoval jejich exkomunikací (vyloučením z církve). Jindřich je však ponechal ve své funkci, a tak mu Řehoř znovu nakazuje, aby se podřídil jeho rozsudku. Na tuhle výzvu reagoval Jindřich vypovězením poslušnosti papeži a vyzval jej k abdikaci. Řehoř jej na oplátku prohlásil za sesazeného a vyloučil jej z církve. Král a papež se tak navzájem zbavovali úřadu, avšak papež vyšel v tomto okamžiku ze střetu vítězně. V Říši začali krále Jindřicha všichni houfně opouštět a hrozilo mu, že bude zvolen protikrál, a tak byl Jindřich donucen ke kajícné cestě do Říma a k omluvě papeži. Uprostřed zimy přešel přes Alpy, v lednu r.1077 dorazil do hradu Canossa, kde na kolenou a v rouše kajícníka poprosil papeže za odpuštění a slíbil poslušnost. Protivníci krále za podpory papeže zvolili protikrále Rudolfa Švábského, a následovala válka, ve které vyhrál Jindřich. Znovu sesadil papeže a dosadil na jeho místo ravennského arcibiskupa Klimenta III., který jej korunoval na císaře.