14. Specifika ruského vývoje v 19. století. Revoluční hnutí. Reformy v 60. letech 19. století a v letech 1905 – 1907, jejich význam ve vývoji společnosti a státu.

14. Specifika ruského vývoje v 19. století. Revoluční hnutí. Reformy v 60. letech 19. století a v letech 1905 – 1907, jejich význam ve vývoji společnosti a státu.

• Povstání Děkabristů: Děkabristé byli důstojníci petrohradských pluků usilující o změnu režimu v Rusku z despotismu na konstituční formu vlády. V prosinci roku 1825 se skupiny mladých šlechticů a důstojníků shromáždily na náměstí Senátu v Petrohradě. Ruský car Alexandr I. zemřel, a právě tento den měl nový car Mikuláš I. složit přísahu. Děkabristé měli v úmyslu zmocnit se s pomocí vojenského spiknutí vlády nad zemí, sesadit cara a přeměnit Rusko na konstituční monarchii, či dokonce republiku. Vůdci povstání byli často obdivovatelé Francouzské revoluce. Car Mikuláš I. se pokoušel s povstalci vyjednávat, ale ti jakékoli tyto pokusy odmítali a odpovídali na ně palbou. Při selhání pokusů o vyjednávání carská vláda potlačila vzpouru silou. Poněvadž povstalci nebyli příliš dobře organizováni - velitel povstání Trubeckoj se nedostavil a neměli ani podporu v jiných městech, měl tento pokus jen malou naději na úspěch. Povstání bylo proto potlačeno, z jeho vůdců bylo pět popraveno, další byli posláni do vyhnanství na Sibiř.

• Reformy 60. let: vláda cara Mikuláše I. (1825–1855) přinesla další upevňování tvrdého kurzu ve vnitřní i zahraniční politice Ruska, nikoli náhodou bývá označována za vrchol carského absolutismu. Ve sporu tzv. Východní otázce však carova zahraniční politika narazila. Předpoklad, že žádná z velmocí nezasáhne silou ve prospěch sultána, se nepotvrdil a v následném konfliktu - Krymské válce bylo Rusko poraženo.

• Válečná prohra ukázala vládnoucí špičce v Rusku, do jaké míry by bylo nebezpečné dále udržovat archaické feudálně-nevolnické zřízení. Ostatně jeho postupný rozklad probíhal již od 30. let, rolnické hnutí prudce narůstalo, vznikla hrozba, že vyústí v revoluci. Kromě toho existence nevolnického systému vedla ke značnému hospodářskému zaostávání Ruska za vyspělými státy, což ohrožovalo jeho velmocenské postavení. Porážka v Krymské válce jen zvýraznila tuto skutečnost a přinutila vládnoucí kruhy uvažovat o provedení reforem.

• Vzhledem ke značnému rozsahu rolnického hnutí musel carský režim reformy uskutečnit, třebaže se značná část šlechtických statkářů stavěla proti. Věřila totiž, že je možné udržet stávající poměry a byla ochotna poskytnout jen nepatrné ústupky. V napjaté situaci, kdy stále sílily rolnické nepokoje, se projevovaly značné rozpory ve vládnoucích kruzích. Obavy z radikalizace přiměly vládu k tomu, aby začala provádět reformní opatření. Roku 1861 schválila Státní rada Nařízení o statkářských rolnících, propuštěných z nevolnické závislosti, které car odsouhlasil - manifest o zrušení nevolnictví. Nařízením se rolník stával osobně svobodným, statkář ztratil právo jej prodat, darovat a zasahovat do jeho osobních záležitostí. Mohl nabývat nemovitý majetek, zabývat se obchodem i podnikáním, uzavírat smlouvy a vést soudní pře. Z ekonomického hlediska se však postavení rolníků příliš nezlepšilo, ještě po léta trvala závislost na statkářích.

• Další reformy z doby vlády Alexandra II. zřizovaly orgány místní samosprávy – zemstva, či se projevily v soudnictví. Určitým vyvrcholením byla Vojenská reforma z roku 1874, jíž byla zavedena v Rusku všeobecná branná povinnost, zlepšila se technická vybavenost armády i kvalita přípravy důstojníků.

• Vzhledem k charakteru nemohly reformy z 60. a počátku 70. let odstranit základní příčiny krize ruského státu. Zřejmě největší nespokojenost vyvolala povaha rolnické reformy, kdy navíc kvůli bouřím rostl počet obětí represí. V těchto podmínkách vznikala v letech 1861–1862 tajná revoluční organizace Zemlja i volja (Půda a svoboda), jejíž příslušníci se snažili získat příslušníky inteligence pro věc revoluce, která podle jejich představ měla přijít v nejbližší době. Carská vláda se snažila zastavit růst radikálního a demokratického hnutí, po propuknutí Lednového povstání v Polsku roku 1863 rozpoutaly carské úřady rozsáhlé represálie a postupně nastal odliv revoluční vlny.

• Revoluce a reformy 1905: Ruská buržoazní revoluce byla řada revolučních nepokojů, které proběhly v letech 1905 až 1907 v Ruském impériu. Nepokoje byly způsobeny především rusko-japonskou válkou a krvavou nedělí v roce 1905. Toto povstání bylo neúspěšné, a byť následovala řada reforem, ale k žádné rozhodující změně nedošlo. Nenásledovala ani sociální revoluce v ruské společnosti, ani se Rusko nestalo konstituční monarchií.

• Za vlády cara Mikuláše II. se utlačování a policejní dozor zvětšil, protože Mikuláš se pevně držel zásad svého otce. Ztráta autority, a hospodářská krize s následky v zhoršujících se společenských a životních poměrech spojila v pravdě rozličné skupiny proti vládnoucímu systému: občanské a šlechtické liberály, sedláky, sociální revolucionáře a sociální hnutí proti nezaměstnanosti.

• Rusko-japonská válka 1905-1906 skončila pro Rusko debaklem a znamenala ztrátu skoro celé ruské flotily. Porážka způsobila carskému režimu ztrátu autority v zahraniční i domácí politice. Hospodářská situace země se zhoršovala kvůli recesi: nezaměstnanost v průmyslových centrech prudce stoupala, nařízení vlády se nedostavovala, zemědělství mělo problémy, protože došlo k zhroucení exportních trhů.

• Od roku 1905 kriticky vázla distribuce chleba pro dělníky - vůdci dělníků volali po demonstracích. 22. leden 1905 vstoupil do dějin jako Krvavá neděle. V ten den pochodovalo asi 150 tisíc dělníků pokojně a neozbrojeno k Zimnímu paláci, aby vyhlásili své požadavky na občanská práva, parlament, hospodářské ulehčení a osmihodinový pracovní den. Dav byl před palácem bezdůvodně a překvapivě napaden armádou. Napadení si vyžádalo stovky obětí či zraněných. Vzpoura proti násilnému potlačení klidné dělnické demonstrace vedla k solidaritě mnohých dělníků a k radikalizaci a mobilizaci obyvatelstva. Na venkově následovalo vyvlastňování orné půdy a ve městech se stávkovalo. Vrcholem stávkového hnutí byla stávka na železnici v říjnu 1905. K tomu se připojily vzpoury v námořnictvu, jako například na bitevní lodi Potěmkin.

• Když na konci revoluce byla rozpuštěna 2. státní duma a bylo odsouhlaseno Mikulášem II. v červnu 1907 zavedené volební právo, čímž byla pojištěna převaha konzervativních sil v parlamentu. Neúspěšná revoluce ukázala caru nespokojenost, která v zemi panuje. Car zkusil taktický ústupek říjnovým manifestem, který slíbil lidu občanská práva a zákonodárné shromáždění, které by vzešlo z voleb. Tímto manifestem dosažené ústupky mohly být vzaty zpět, jakmile by si stát potřeboval pojistit své mocenské postavení. Říjnový manifest rozštěpil opoziční skupiny a revoluce ochabla. Armáda mohla starý pořádek zavést silou. Duma (lidové shromáždění) mělo vzbuzovat zdání, že jde o konstituční monarchii. Ve skutečnosti přece jenom vládnul car stále autoritativně, protože důležitá rozhodnutí jako například vojenská a dvorní nebyla Dumou vůbec projednávána. Car měl, stejně jako šlechtou obsazená horní sněmovna, právo veta pro zákony, které Duma projednala a schválila.