18. Evropa v letech 1871 – 1914. Formování mocenských aliancí. Příčiny vzniku světové války. UPRAVIT !

18. Evropa v letech 1871 – 1914. Formování mocenských aliancí. Příčiny vzniku světové války.

• Od Spolku tři císařů k Trojspolku: Sjednocení Německa a vítězství nad Francií změnilo poměr sil v Evropě. Bismarck se snažil přesvědčit ostatní mocnosti, že Německo je spokojeno, a víc nepožaduje. Francie se nesmířila se ztrátou Lotrinska a Alsaska a byla připravena k odvetě, Bismarck si toho byl vědom, proto také svou politikou se snažil Francii co nejvíc izolovat. Tajně doufal, že ji dostane do konfliktu s Velkou Británií. Schůzka (září 1872) Viléma I., Franz-Josefa I. a Alexandra II. obnovila v monarchistickém duchu tradice Svaté aliance (Dreikaiserbund) – formálně uzavřen roku 1873. Jednalo se v zásadě o dorozumění mezi třemi panovníky. Zapojením podunajského císařství do spolku načas zadusilo oheň mezi Ruskem a Rak.-Uherskem o Balkán. Berlínský kongres (1878) fakticky zabránil válce mezi Ruskem a R-U, a také Ruskem s Velkou Británií. Rusko se cítilo býti v pozici boha a chtělo rozhodovat evropskou politiku. V roce 1881 se Bismarckovi ještě podařilo udržet spojenectví mezi třemi císaři, ale po roce 1884 aliance se neodvratně rozpadala.

• Roku 1879 se D a R-U zavázalo v případě útoku ze strany R vzájemnou pomoci, při agresi jiného státu, měla smluvní strana zachovat neutralitu. Toto spojenectví bylo velmi vítáno a někdy se mluvilo o částečném naplnění myšlenek z revolučního roku 1848 (má se na mysli užší semknutí všech Němců…myšlenka o velkoněmecké říši). Bismarck si byl ale vědom slabin R-U (mnohonárodnostní stát), proto se pokoušel získat i jiné spojence. Roku 1882 přistoupila ke spolku Itálie a vznikl Trojspolek. I protestovala proti francouzské anexi Tunisu (vlastní koloniální plány). Přitom původní dvojspolková smlouva a Spolek tří císařů zůstávaly dále v platnosti - o Dvojspolku nebylo například Italům prozrazeno nic konkrétního, šlo o tajnou alianci. Ostatně i Trojspolek se zahaloval do roušky tajemství, a to i před sněmy signatářských zemí.

• GB stále zachovávala neutrální postoj, Bismarck se snažil mít s GB dobré vztahy, a proto odmítal získávaní nových kolonií. Bismarckovi se v době rozpadu Spolku 3 císařů podařilo podepsat s R tajnou dohodu o neutralitě, tzv. zajišťovací smlouvu, kterou chtěl zabránit sblížení R a F (resp. války na dvou frontách). Smlouva fakticky byla živá pouze za Bismarckova sezení v kancléřském křesle, v r. 1890, kdy byl propuštěn, smlouva nebyla prodloužena a záhy došlo k francouzsko-ruskému sbližování, které vyústilo vojenským ujednáním z r. 1892 (viz níže).

• Důvodem k rozpadu Spolku tří císařů byl samozřejmě Rusko – R-U spor o Balkán. Klid ukončilo povstání slovanského obyvatelstva v turecké Hercegovině, které propuklo v roce 1875. Povstání se zanedlouho rozšířilo do Bosny a do Bulharska, kde bylo Turky brutálně potlačováno. Veřejné mínění v Rusku se okamžitě přidalo na stranu utlačovaných "slovanských bratří" a nutilo vládu k vojenskému zásahu. Gorčakov uzavřel s Andrássym smlouvu (Budapešťská konvence), která zásah na Balkáně Rusku povolovala za podmínky přenechání Bosny a Hercegoviny R-U. Rusko - Turecká válka proběhla v letech 1877 - 1878 a Turci v ní utrpěli předpokládanou porážku. Istanbul zachránila pouze podpora Velké Británie. Rusové však po válce porušili Budapešťskou konvenci prosazováním vzniku tzv. Velkého Bulharska, které značně otvíralo dveře významnému ruskému vlivu na Balkáně. Andrassy si ovšem vyžádal revizi výsledků války, ke které nakonec došlo na tzv. Berlínském kongresu roku 1878. V případě Trojspolku nemělo jít o uzavřený alianční systém - svědčí o tom D – R-U úsilí o napojení s Rumunskem. Roku 1883 byla mezi R-U a rumunským královstvím podepsána tajná spojenecká dohoda, zajišťující Rumunsku pomoc v případě nevyprovokovaného útoku jakéhokoliv státu a R-U v případě útoku R. Zanedlouho přistoupilo k dohodě s Rumunskem iD. D nakonec pěstovalo s Rumunskem vřelejší vztahy než R-U, jemuž nebylo nakloněno ani veřejné rumunské mínění - kvůli utlačování rumunské menšiny v Banátu. Vytvořením všech zmíněných spolků byla dokončena první etapa výstavby Bismarckova zahraničně-politického systému. Jak později ukázala historická zkušenost, Itálie nebyla nejlepším spojencem, stejně jako vrtkavé Rusko.

• Trojdohoda: Po odchodu Bismarcka z politiky, se politická orientace obrátila na GB, místo kontinuace spolupráce s R. F se po roce 1870 a porážce u Sedanu zmítala ve vnitřním chaosu. Zajetím Napoleona III bylo ukončeno období třetího císařství a pod vlivem mas vznikla III. republika. V pozdějších letech se fr. vláda projevovala značnou nestálostí, velký podíl na moci měli zpočátku monarchisté, přestože republikánské uspořádání zvítězilo. Vlády neustále padaly a nastupovaly nové. Co se týče zahraniční politiky, ocitla se Francie přesně podle Bismarckova přání v izolaci. Neúspěch na domácím poli si F kompenzovala úspěchem ve sféře kolonií, kde silně konkurovala GB. Východiskem z izolace se staly právě ekonomické perzekuce R ze strany D, které Fr. strhli ve svůj prospěch. Většina cenných papírů, které odešly z D, se zanedlouho objevila na pařížském trhu a F si začala získávat R svou finanční podporou - státními půjčkami, investicemi do ruského hospodářství. Zpočátku car Francouzům příliš nevěřil, ale po německém odklonu a ztrátě pevné půdy byla ruská cesta k F připravena. V srpnu 1891 téhož roku pak byla uzavřena mezi F a R přísně tajná dohoda - konzultativní pakt, který zajišťoval vzájemnou konzultaci v případě napadení jedné ze zemí, či v případě ohrožení evropského míru. Na tajnost dohody naléhalo především R (odtajněna teprve v r. 1895 fr. min.zahr.), které se nechtělo rozejít ve zlém s D. F ovšem nadále usilovala o upevnění dohody. Vzhledem k tomu, že D ještě zostřilo ekonomické perzekuce vůči R, vedla fr. jednání nakonec k úspěchu. Na přelomu let 1893/1894 byl definitivně uzavřena vojenská smlouva, která výrazně rozšiřovala a upevňovala francouzsko-ruské spojenectví. Vytvořil se tak v podstatě nový mocenský blok proti Trojspolku. Zajišťoval vzájemnou vojenskou podporu obou zemí v případě napadení ze strany členů Trojspolku. Fr-r spolek byl nadále upevněn významnou návštěvou nového cara Mikuláše II v Paříži a ještě opětovným potvrzením spolku v roce 1899. D, kteří si uvědomili svou chybu, se snažili Rusko opět naklonit na svou stranu, na což již bylo ovšem pozdě. Nově potvrzený pakt už navíc nebyl vázán na existenci Trojspolku, což pro Francouze představovalo další neocenitelné výhody.

• D vláda se snažila v letech 1890 - 1891 připojit k současnému Trojspolku i GB. V důsledku toho D provedli nějaké koloniální ústupky ve prospěch GB a na oplátku získali strategický ostrov Helgoland v Severním moři. Německá společnost ovšem zmíněnou politiku odsoudila. Tečku za těmito snahami učinila Búrská válka, respektive GB výboje do búrského Transvaalu v roce 1895, kdy Vilém II podpořil Búry osobním dopisem, což britskou vládu rozzuřilo na nejvyšší míru. Británie raději dále pokračovala svou cestou "splendid isolation".

• Francouzskou zahraniční politiku přelomu století z velké části vytvářel umírněný republikána Théophile Declassé. Tento politik především prosazoval užší spojenectví s GB, přestože byla na poli kolonií F hlavním soupeřem. Krotil také nepřátelské projevy R vůči novému potenciálnímu spojenci. Příležitost sblížit F s B se naskytla po smrti královny Viktorie a nástupu Eduarda VII, známého svým profrancouzským postojem. Obratným vyjednavatelem byl rovněž fr. vyslanec v Londýně Paul Cambon, který v počátcích zahlazoval četné nesrovnalosti. Výsledkem fr. politiky pak byla tzv. Srdečná dohoda, podepsaná Francií a Velkou Británií dne 8. dubna 1904. Jejím hlavním posláním bylo vytvoření společné mocenské fronty proti Německu. Navenek se smlouva tvářila jako dohoda o rozdělení kolonií.

• V následujících letech po podepsání Srdečné dohody došlo k radikálnímu úpadku R (vyčerpáno po válce s Japonskem). Toho snažili využít D, kteří vnutili Rusku krajně nevýhodnou obchodní smlouvu a snažili se ho opět přetáhnout na svou stranu. To způsobilo především zhoršení vztahů mezi GB a R, které musela řešit Francie šikovnou finanční machinací. Nakonec cara, který byl zčásti ochoten začít opět vyjednávat s D, přesvědčil zbytek vládnoucí mašinérie, který uznal, že je již Rusko neodvratně zavázáno Francii a je na ní závislé. Rozvrácená ekonomika Ruska, navíc ohrožená revolucí potřebovala nutnou francouskou finanční injekci. Té se jí taky dostalo, ovšem již za dosti zostřených podmínek: Okamžité skončení války s Japonskem a žádné uzavírání dohod s D. Následovalo D - Fr soupeření o marocký sultanát, které se vyřešilo na konferenci v Algecirasu v roce 1906 kde společná Fr-VB-Ru diplomatická koalice zvítězila nad D a jeho zájmy, na spravování marockých záležitostí získala monopol Francie. Dalším výsledkem konference bylo posílení Srdečné dohody. Nastartovaný proces nakonec vyústil v roce 1907 v podepsání anglo-ruské dohody o Persii, Afghánistánu a Tibetu, která nepřímo, volně vytvořila Trojdohodu, nový mocenský blok namířený proti "centrálním mocnostem" Rakousku - Uhersku a Německu.

• Příčiny vzniku Velké války: Válka vznikla jako důsledek krajního zostření rozporů mezi světovými mocnostmi v zápase o sféru vlivu, kolonie, zdroje surovin, odbytiště a trhy. Nejagresivněji postupovalo D, které se k dělení kořisti dostalo později po sjednocení a v boji o získání nových kolonií se jeho zájmy střetly se zájmy nejsilnějších koloniálních velmocí – GB a F. Neustále vzrůstal i spor R-U - R o sféru vlivu na Balkáně. Podrobené balkánské národy v 19. stol. zahájily boj za nezávislost na Osmanské říši, což vyvrcholilo balkánskými válkami v letech 1912-1913. Na jedné straně stojí státy s vírou v pokrok, postupná demokratizace, úspěchy v emancipaci nejnižších vrstev. Naproti tomu státy se snahou získat nové kolonie, nacionalismem a rasismem ovlivněné státy, kult války - napětí, zbrojení na válku. Přispěli tomu také události posledních let a let minulého století (fr - pruská válka, boje v Africe), ale i vývoj mocensko-politických vztahů, střetnutí států se silnou demokratickou tradicí (GB, F) a monarchistických režimů (D, R-U), vyjma R (bez demokratických principů). Bezprostřední příčinou bylo vyhrocení situace na Balkáně, střetnutí zájmů všech velmocí.