6. Romantismus – pojetí života jedince a společnosti. Vliv na počátky národních hnutí. Projevy politického romantismu.

6. Romantismus – pojetí života jedince a společnosti. Vliv na počátky národních hnutí. Projevy politického romantismu.

• Romantismus ve zkratce: od pol. 18. stol. - šíření v souvislosti s francouzskou revolucí a napoleonskými válkami; staví na citu, vymezuje se proti racionalismu, klasicismu, osvícenství (ty staví na rozumu); podporuje historismus - poučení se z historie, obdiv dávné slavné historie, hrdost na ni, mýtus minula - vyzdvihují středověk; ovlivňuje národní hnutí, podílí se na vybudování mýtu národa - národ je vším a stojí za oběť - pro Čechy je ideální epocha Karla IV.; vytváření panslavismu, germanismu, aj., stojí za posílením víry a církve - 19. stol. - období tzv. druhé konfesionalizace (příklon k nějaké víře, církvi); obnova teismu, spíše svobodné přiklánění se k víře; touha člověka objevovat nové, cestovat, překonávání tradičních bariéry; touha člověka po vyšším životním standartu - v konečném důsledku má vliv na kvantitu a kvalitu zboží, prožití pozemského života, ovlivnění architektury.

• Za epochu romantismu bývá považováno období od sklonku 18. století, od osvícenství a francouzské revoluce, zhruba do konce 2. poloviny století 19., s vrcholem okolo let revolučních událostí v Evropě (1830 a 1848). Nejsilnější byl pravděpodobně v Německu.

• Romantismus se vymezuje vůči klasicismu a osvícenskému racionalismu. Oproti osvíceneckému zdůrazňování rozumu a rozumového poznání, se romantismus zaměřoval spíše na jevy opačné, rozumu odporující, či se mu vymykající, stejně tak se vymykající organizaci života, zavedenému řádu, společenskému řádu, atd. Zájem o věci citové, emoce, nadpřirozeno, abstrakce. Romantismus významně pronikl do oblasti umělecké, kupříkladu do literatury, hudby, malířství či třeba architektury.

• Romantismus jako životní pocit a postoj vyplýval z nejistoty z rozpadu feudální společnosti, který se udál na konci 18. století. Rozpad klasických společenských struktur, spolu s určitou ztrátou původních hodnot znamenal pro společnost určitou nutnost hledání si nové společenské identity. Myšlenkový návrat do "starých slavných dob, kdy bylo dobře." - historismus. Změna pohledu na jedince, v hledáčku už nastaly osvícené elity, nýbrž jedinec jsoucí součástí celé společnosti - lidovost. Nicméně zájem je i o onu společnost - vzniká povědomí o příslušnosti jedince k jisté, časem, prostorem a kulturou vymezené společnosti - k vlastnímu národu.

• Teoretikem národních hnutí byl Johann Gottfried Herder (1744-1803). Kladl důraz na význam národního jazyka a právo každého národa na vlastní rozvoj. Jazyk byl tedy měřítkem, podle kterého se určovala příslušnost k té které národnosti. Jeho myšlenky podpořily mj. i obrozenecké hnutí v českých zemích, protože zdůrazňoval, že i malé národy mají mít svou kulturu v národním jazyce. Dá se tedy říct, že kvetl romantický nacionalismus = hlásal právo lidí spojených stejným jazykem, kulturou, zvyky na vlastní stát (právo na sebeurčení), který byl zároveň v opozici k běžné praxi vlády z Boží milosti.

• Politický romantismus: Češi neměli vlastní stát, a proto se potřebovali opřít o něco jiného. Klíčovým byl v tomto případě jazyk – poznání, že jazyk, kterým se hovoří v Rusku, je našemu bližší než němčina, zapříčinilo zájem o „velkého ruského bratra“. Od toho nebylo daleko k iluzi politické. Vlastenci zajati romantismem spatřovali v Rusku svého spasitele, což mohlo vyústit až k nekritickému rusofilství. Dalším příkladem může být panslavismus – snaha malých národů o vzájemné sblížení, podporu a případné spojení v budoucnosti. Oporou bylo tvrzení, že mají historicky a kulturně mnoho společného – historie byla častým argumentem. Politický romantismus se taktéž obracel do minulosti – viz Rukopisy.