Jak Začít?

Máš v počítači zápisky z přednášek
nebo jiné materiály ze školy?

Nahraj je na studentino.cz a získej
4 Kč za každý materiál
a 50 Kč za registraci!




9. České země v habsburské monarchii ve 2. polovině 19. století. Charakteristika jejich ústavního, politického, sociálního, hospodářského a kulturního vývoje.

DOCX
Stáhnout kompletní materiál zdarma (20,99 kB)

Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.

9. České země v habsburské monarchii ve 2. polovině 19. století. Charakteristika jejich ústavního, politického, sociálního, hospodářského a kulturního vývoje. Politický a ústavní vývoj: Po porážce revolučního hnutí v letech 1848–1849 byl v habsburské monarchii obnoven absolutistický způsob vlády, jehož symbolickým představitelem se stal ministr vnitra Alexandr Bach. Hlavními oporami tohotobachovského neoabsolutismu byla katolická církev, úřednictvo, armáda a policie. Formálně bylabsolutismus obnoven tzv.Silvestrovskými patenty, císařskými nařízeními z 31. prosince 1851, jimiž bylazrušena oktrojovanáústava z roku 1849 (Stadionova, březnová). Ze základníchobčanských práv byla potvrzena pouze rovnost před zákonem, zrušení poddanského vztahu rolníků a ochrana státem povolených náboženství. V hospodářské oblasti zaváděl nový režim svobodu podnikání, rušil dovozní cla a celní hranice uvnitř státu, umožňoval zakládání bank a akciových společností apod. Někteří představitelé českého politického života z let 1848–1849 byli vězněni (např. Karel Sabina), ostatní se v tomto období museli vzdát veřejného působení. Vládě se podařilo umlčet i žurnalistu a spisovatele Karla Havlíčka Borovského, který ji ve svých novinových článcích ostře kritizoval. Bachovský absolutismus skončil až v roce1859, kdy císař František Josef I. po neúspěších v zahraniční politiceodvolal ministra Bacha a roku1860 vydal tzv.Říjnový diplom, kterým sezřekl absolutismu a slíbil zavedení parlamentního způsobu vlády. V únoru1861 pak byla přijata tzv.Schmerlingova únorová ústava, která změnila říši nakonstituční monarchii aobnovovala v habsburské monarchiiveřejnou politickou činnost, v čemž lze hledat počátek české politiky. Jejím problémem ovšem bylo, že rozhodujícípravomoci svěřovala do rukouve Vídni sídlících ústředních orgánů habsburské monarchie – vlády a parlamentu -Říšské rady (dvoukomorová - horní Panská sněmovna, jejíž členy jmenoval doživotně císař, a Poslanecká sněmovna, jejíž členy volily zemské sněmy.). S tím ovšem nebyli spokojeni představitelé některých národů žijících v habsburské monarchii (např. Maďaři, Češi, Poláci, Jihoslované), kteří pro sebe požadovali určitou míru samostatnosti, třeba i v rámci habsburské monarchie. Přes tyto nedostatky vedlo vydání ústavy k oživení politického a kulturního života. Signálem pro další výraznou změnu ve státoprávním uspořádání habsburské monarchie se stala prusko-rakouská válka v roce 1866. Po porážce v rozhodující bitvě této války u Hradce Králové bylo Rakousko vytlačeno z rozhodování o záležitostech Německa. V následujícím roce1867 pak došlo krakousko-uherskému vyrovnání, které výrazně vycházelo vstříc požadavkům maďarské politické reprezentace. Habsburská monarchie byla rozdělena na dvě části: rakouské země včetně zemí českých (tzv. Předlitavsko) a uherské království (tzv. Zalitavsko). Tak vzniklo Rakousko-Uhersko. Oba celky spojoval společný panovník, armáda, zahraniční politika a část financí, ale každý měl svou vlastní vládu a parlament. Pro Zalitavsko byla obnovena platnost uherské ústavy z roku 1848, pro Předlitavsko byla vydána nová ústava v prosinci 1867. Základní principy tohoto uspořádání platily až do zániku habsburské monarchie v roce 1918.Rakousko-uherské vyrovnání v roce 1867 znamenalo pro českou veřejnost velké zklamání, protože neřešilo státoprávní požadavky Čechů. Čeští politici pro tyto své požadavky, označované jako české historické právo, nacházeli podporu na masových shromážděních českého obyvatelstva – tzv. táborech. Řešením napjaté situace se měly stát v roce1871 tzv.Fundamentální články, což byl plán česko-rakouského vyrovnání, který by vytvořil z Českého království určitý zvláštní celek v rámci Rakouska-Uherska (nejsou pokusem o trialismus, ale o dualismus v rámci Předlitavska; dohoda mezi rakouskou vládou a českými konzervativci a liberály - počítaly s tím, že bude obnoveno české království). Mělo dojít k ustavení české zemské vlády a posílení pravomocí českého zemského sněmu. Císař František Josef I. rovněž přislíbil, že se nechá korunovat na českého krále. Pro odpor maďarských a německých politiků se ovšem fundamentální články ani korunovace nakonec neuskutečnily.Čeští politici se poté uchýlili k tzv. pasivní politice, při které se odmítali účastnit zasedání zastupitelských orgánů – zemských sněmů i říšské rady. Tento napohled hrdý a zásadový postoj je ovšem zbavoval možnosti výrazněji ovlivňovat aspoň v dílčích záležitostech politické dění. Český veřejný život tehdy formovaly zejména dva politické proudy – tzv. staročeši (např. František Palacký a František Ladislav Rieger) a mladočeši (např. Karel Sladkovský a bratři Julius a Eduard Grégrovi). Tyto skupiny ovšem zpočátku působily v rámci jedné politické strany, která nesla název Národní strana. Zatímco staročeši se při prosazování národních požadavků chtěli opírat o českou šlechtu, mladočeši měli zázemí zejména ve středních vrstvách českého národa – měšťanstvu, bohatších rolnících a inteligenci. Pod tlakemmladočechů nakonec čeští politici pasivní politiku opustili a nejenže v roce 1879 začali zasedat v říšské radě, ale stali se i přímo součástí vládní koalice. Za svoji vstřícnost při podpoře vlády, v jejímž čele stál hraběEduard Taafe, ale získali jen menší ústupky (v rámci tzv.drobečkové politiky), a to zejména v oblasti školství a zavádění češtiny jako úředního jazyka. Tyto ústupky ovšem ještě zostřily spory mezi Čechy a Němci v českých zemích. Němci, kteří v této době tvořili asi třetinu obyvatel Čech a čtvrtinu obyvatel Moravy a původně byli ekonomicky i kulturně vyspělejší než Češi, se stále více cítili ohroženi vzrůstajícím hospodářským, politickým i kulturním vlivem početnějšího českého obyvatelstva. Výsledkem bylo rostoucí odcizení mezi oběma národy a vypjaté česko-německé spory, při nichž každá ze stran pociťovala posílení té druhé jako vlastní ohrožení. Řešením této neutěšené situace měly být v roce1890 tzv.Punktace, pokus o česko-německé vyrovnání, při kterém by bylo území Čech v podst

Témata, do kterých materiál patří