9. České země v habsburské monarchii ve 2. polovině 19. století. Charakteristika jejich ústavního, politického, sociálního, hospodářského a kulturního vývoje.

9. České země v habsburské monarchii ve 2. polovině 19. století. Charakteristika jejich ústavního, politického, sociálního, hospodářského a kulturního vývoje.

• Politický a ústavní vývoj: Po porážce revolučního hnutí v letech 1848–1849 byl v habsburské monarchii obnoven absolutistický způsob vlády, jehož symbolickým představitelem se stal ministr vnitra Alexandr Bach. Hlavními oporami tohoto bachovského neoabsolutismu byla katolická církev, úřednictvo, armáda a policie. Formálně byl absolutismus obnoven tzv. Silvestrovskými patenty, císařskými nařízeními z 31. prosince 1851, jimiž byla zrušena oktrojovaná ústava z roku 1849 (Stadionova, březnová). Ze základních občanských práv byla potvrzena pouze rovnost před zákonem, zrušení poddanského vztahu rolníků a ochrana státem povolených náboženství. V hospodářské oblasti zaváděl nový režim svobodu podnikání, rušil dovozní cla a celní hranice uvnitř státu, umožňoval zakládání bank a akciových společností apod. Někteří představitelé českého politického života z let 1848–1849 byli vězněni (např. Karel Sabina), ostatní se v tomto období museli vzdát veřejného působení. Vládě se podařilo umlčet i žurnalistu a spisovatele Karla Havlíčka Borovského, který ji ve svých novinových článcích ostře kritizoval. Bachovský absolutismus skončil až v roce 1859, kdy císař František Josef I. po neúspěších v zahraniční politice odvolal ministra Bacha a roku 1860 vydal tzv. Říjnový diplom, kterým se zřekl absolutismu a slíbil zavedení parlamentního způsobu vlády. V únoru 1861 pak byla přijata tzv. Schmerlingova únorová ústava, která změnila říši na konstituční monarchii a obnovovala v habsburské monarchii veřejnou politickou činnost, v čemž lze hledat počátek české politiky. Jejím problémem ovšem bylo, že rozhodující pravomoci svěřovala do rukou ve Vídni sídlících ústředních orgánů habsburské monarchie – vlády a parlamentu - Říšské rady (dvoukomorová - horní Panská sněmovna, jejíž členy jmenoval doživotně císař, a Poslanecká sněmovna, jejíž členy volily zemské sněmy.). S tím ovšem nebyli spokojeni představitelé některých národů žijících v habsburské monarchii (např. Maďaři, Češi, Poláci, Jihoslované), kteří pro sebe požadovali určitou míru samostatnosti, třeba i v rámci habsburské monarchie. Přes tyto nedostatky vedlo vydání ústavy k oživení politického a kulturního života. Signálem pro další výraznou změnu ve státoprávním uspořádání habsburské monarchie se stala prusko-rakouská válka v roce 1866. Po porážce v rozhodující bitvě této války u Hradce Králové bylo Rakousko vytlačeno z rozhodování o záležitostech Německa. V následujícím roce 1867 pak došlo k rakousko-uherskému vyrovnání, které výrazně vycházelo vstříc požadavkům maďarské politické reprezentace. Habsburská monarchie byla rozdělena na dvě části: rakouské země včetně zemí českých (tzv. Předlitavsko) a uherské království (tzv. Zalitavsko). Tak vzniklo Rakousko-Uhersko. Oba celky spojoval společný panovník, armáda, zahraniční politika a část financí, ale každý měl svou vlastní vládu a parlament. Pro Zalitavsko byla obnovena platnost uherské ústavy z roku 1848, pro Předlitavsko byla vydána nová ústava v prosinci 1867. Základní principy tohoto uspořádání platily až do zániku habsburské monarchie v roce 1918.

• Rakousko-uherské vyrovnání v roce 1867 znamenalo pro českou veřejnost velké zklamání, protože neřešilo státoprávní požadavky Čechů. Čeští politici pro tyto své požadavky, označované jako české historické právo, nacházeli podporu na masových shromážděních českého obyvatelstva – tzv. táborech. Řešením napjaté situace se měly stát v roce 1871 tzv. Fundamentální články, což byl plán česko-rakouského vyrovnání, který by vytvořil z Českého království určitý zvláštní celek v rámci Rakouska-Uherska (nejsou pokusem o trialismus, ale o dualismus v rámci Předlitavska; dohoda mezi rakouskou vládou a českými konzervativci a liberály - počítaly s tím, že bude obnoveno české království). Mělo dojít k ustavení české zemské vlády a posílení pravomocí českého zemského sněmu. Císař František Josef I. rovněž přislíbil, že se nechá korunovat na českého krále. Pro odpor maďarských a německých politiků se ovšem fundamentální články ani korunovace nakonec neuskutečnily. Čeští politici se poté uchýlili k tzv. pasivní politice, při které se odmítali účastnit zasedání zastupitelských orgánů – zemských sněmů i říšské rady. Tento napohled hrdý a zásadový postoj je ovšem zbavoval možnosti výrazněji ovlivňovat aspoň v dílčích záležitostech politické dění. Český veřejný život tehdy formovaly zejména dva politické proudy – tzv. staročeši (např. František Palacký a František Ladislav Rieger) a mladočeši (např. Karel Sladkovský a bratři Julius a Eduard Grégrovi). Tyto skupiny ovšem zpočátku působily v rámci jedné politické strany, která nesla název Národní strana. Zatímco staročeši se při prosazování národních požadavků chtěli opírat o českou šlechtu, mladočeši měli zázemí zejména ve středních vrstvách českého národa – měšťanstvu, bohatších rolnících a inteligenci. Pod tlakem mladočechů nakonec čeští politici pasivní politiku opustili a nejenže v roce 1879 začali zasedat v říšské radě, ale stali se i přímo součástí vládní koalice. Za svoji vstřícnost při podpoře vlády, v jejímž čele stál hrabě Eduard Taafe, ale získali jen menší ústupky (v rámci tzv. drobečkové politiky), a to zejména v oblasti školství a zavádění češtiny jako úředního jazyka. Tyto ústupky ovšem ještě zostřily spory mezi Čechy a Němci v českých zemích. Němci, kteří v této době tvořili asi třetinu obyvatel Čech a čtvrtinu obyvatel Moravy a původně byli ekonomicky i kulturně vyspělejší než Češi, se stále více cítili ohroženi vzrůstajícím hospodářským, politickým i kulturním vlivem početnějšího českého obyvatelstva. Výsledkem bylo rostoucí odcizení mezi oběma národy a vypjaté česko-německé spory, při nichž každá ze stran pociťovala posílení té druhé jako vlastní ohrožení. Řešením této neutěšené situace měly být v roce 1890 tzv. Punktace, pokus o česko-německé vyrovnání, při kterém by bylo území Čech v podstatě rozděleno podle národnostního principu. Česká veřejnost ovšem punktace odmítla a staročeši, kteří je prosazovali, na to doplatili drtivou volební porážkou a následnou politickou bezvýznamností. Vítězní mladočeši ovšem museli čelit novým politickým stranám, které vznikaly v souvislosti s pronikavými změnami v české společnosti. Už od 70. let 19. století působila v českých zemích Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická, která hájila především zájmy vzrůstajícího počtu dělníků. Agrární strana, do jejíhož čela se postupně propracoval Antonín Švehla, zastupovala rolnický venkov, katolické neboli křesťansko-sociální strany nacházely ohlas v křesťansky cítících skupinách obyvatelstva, národně sociální strana sdružovala národně smýšlející dělníky i některé příslušníky středních vrstev. Nepřehlédnutelnou postavou české politické scény se stal od 80. let 19. století Tomáš Garrigue Masaryk. I když jeho vlastní politická strana – nejčastěji označovaná jako realistická – nebyla příliš početná a voličsky silná, on sám velmi výrazně zasahoval do společenského a politického života. Velmi podobné politické strany jako mezi Čechy vznikaly i mezi německým obyvatelstvem českých zemí. Vliv tradičních i nově vznikajících politických stran byl ovšem výrazně závislý na volebním právu do zastupitelských orgánů, které se původně nevztahovalo na méně majetné voliče a také na ženy. Velkou změnou se v tomto směru stala Badeniho volební reforma v Předlitavsku v roce 1896, která poprvé umožnila volit nemajetným mužům v tzv. páté volební kurii. Všeobecné a rovné volební právo pro muže ve věku od 24 let pro volby do říšské rady bylo pak uzákoněno v roce 1906 a poprvé se podle tohoto zákona volilo v následujícím roce. (Ženy získaly volební právo až v období Československé republiky.)

• Hospodářský vývoj: Ve 2. polovině 19. století zaznamenaly české země pozoruhodný hospodářský i kulturní vzestup. Už od 30. let se zde začala prosazovat průmyslová výroba, díky níž se postupně staly jednou z hospodářsky nejvyspělejších částí habsburské monarchie. Zpočátku se tovární výroba s využitím parních strojů uplatňovala především v textilním průmyslu, který se rozvíjel např. na Liberecku a Brněnsku, především v hornatých pohraničních oblastech českých zemí měl zázemí keramický a sklářský průmysl. Ve významných průmyslových střediscích (Plzeň, Praha, Liberec, Brno, Ostrava) postupně vznikaly velké hutnické a strojírenské závody a rostla těžba uhlí v ostravských, severočeských a kladenských dolech. Dokonalejší postupy začaly být využívány i v zemědělství, na něž byl navázán vyspělý český potravinářský průmysl (cukrovarnictví, pivovarnictví, lihovarnictví). Důležitým mezníkem bylo i přijetí Živnostenského zákona roku 1859, který umožnil svobodně podnikat, mizí veškerá regulace (resp. komplikace). Na přelomu 19. a 20. století se začal rozmáhat chemický průmysl a výroba související s používáním elektrické energie a spalovacích motorů (elektrárny, automobilový průmysl atd.). S průmyslovým rozvojem českých zemí bylo spjato mnoho významných osobností – např. František Křížík, Emil Škoda, Václav Klement, Václav Laurin, Emil Kolben a řada dalších. Hospodářská vyspělost české společnosti se výrazně prokázala např. na Zemské jubilejní výstavě v Praze v roce 1891. V souvislosti s průmyslovou revolucí se měnila také tvářnost české krajiny i podoba české společnosti. V českých zemích byla vybudována železniční síť, která propojila nejdůležitější centra a umožnila rychlou přepravu surovin, zboží i osob. Města se rozšiřovala, byly bourány středověké hradby a vznikala nová předměstí. V průmyslových oblastech žilo velké množství dělníků, jejichž životní podmínky byly zpočátku většinou velmi tíživé. Situace se změnila též v zemědělství, kde po roce 1848 přestalo existovat poddanství a robota (zrušení s náhradou). Většina rolníků však na vyplacení roboty neměla - časté zadlužování, což trvalo až do 60. let.

• Kulturní vývoj: Velký posun zaznamenaly v 2. polovině 19. století i česká kultura a umění. Už v 50. letech – v době tzv. bachovského neoabsolutismu – vznikla vrcholná díla Karla Jaromíra Erbena (sbírka Kytice) nebo Boženy Němcové (Babička). Uvolnění politických poměrů na začátku 60. let umožnilo i rozvoj spolkové a žurnalistické činnosti, byly založeny např. česká tělovýchovná a národní organizace Sokol nebo pěvecký spolek Hlahol. Začalo být vydáváno velké množství českých knih a novin. Do kultury vstoupila nová generace českých umělců – např. básník, spisovatel a žurnalista Jan Neruda, hudební skladatel Bedřich Smetana, malíř Josef Mánes a řada dalších. Významnou událostí se pak pro českou kulturu stalo v roce 1881 otevření Národního divadla (po požáru pak znovu v roce 1883), s nímž byla spjata celá generace českých umělců. Moderní umělecké směry konce 19. století se v českém prostředí přihlásily o slovo v roce 1895 Manifestem české moderny, který podepsali např. Otokar Březina, Antonín Sova nebo František Xaver Šalda. Světovou proslulost získala česká pěvkyně Ema Destinová. V architektuře se v českých zemích v druhé polovině 19. století vystřídala řada tzv. historizujících slohů (zejména novorenesance), na přelomu 19. a 20. století pak převládla secese a před 1. světovou válkou česká moderna a kubismus.