16. Krize římské republiky. První a druhý triuvirát (teze)

Caesarova diktatura: nato Caesar přistoupil k reorganizaci státu, ve svých rukách soustředil několik mimořádných pravomocí, především úřad diktátora, který mu byl opakovaně udělován v letech 49, 48, 46 (na dobu deseti let) př. n. l., těsně před smrtí pak na doživotí (roku 44 př. n. l), několikrát také zastával úřad konzula (i současně s diktaturou), byl i tribunem lidu na doživotí, počet senátorů zvýšil na 900, noví senátoři pocházeli zejména z řad jeho stoupenců, senát mu také udělil čestný titul otec vlasti (pater patriae) a titul imperátor (vítězný vojenský vojevůdce), který se stal součástí jeho titulatury, titul krále, který mu byl nabídnut, však Caesar diplomaticky odmítl, neboť v povědomí římského lidu ještě žila vzpomínka na krutovládu posledního římského krále Tarquinia Superba,

další Caesarova opatření: oporou moci Caesara byla armáda, takže se snažil postarat i o veterány ze svého vojska, kterým byla přidělována půda v nově zakládaných koloniích (mj. i na půdě Kartága), nechal rovněž hojněji udělovat římské občanské právo provinciálům,

Caesarova reforma kalendáře: v roce 46 př. n. l. byl na Caesarův podnět reformován egyptským matematikem a astronomem Sósigenem římský kalendář, protože římský úřední kalendář se již velmi opožďoval za kalendářem astronomickým, nový iuliánský kalendář měl 365 dní a každý čtvrtý rok čítal 366 dní, tento kalendář platil v západní Evropě až do roku 1582, kdy se namísto juliánského kalendáře začal postupně používat kalendář gregoriánský (podle papeže Řehoře XIII.),

zavraždění Caesara: kumulace moci v rukou Caesara, který je některými novodobými historiky považován za prvního římského císaře, znepokojila stoupence republikánského zřízení, domnívali se, že zabitím Caesara dojde k záchraně republiky, postupně se vytvořila skupina asi 60 spiklenců pod vedením Caesarova přítele Marca Iunia Bruta a Gaia Cassia Longina, na shromáždění senátu 15. března roku 44 př. n. l (o březnových Idách) spiklenci Caesara zavraždili, těsně před svou smrtí prý řekl: „Et tu, Brute (I ty, Brute), v Shakespearově tragédii Julius Caesar je: „Et tu, mi fili (I ty, můj synu),

situace po Caesarově smrti: Caesarovým dědicem a adoptivním synem byl v závěti překvapivě stanoven Gaius Octavius (vnuk Caesarovy sestry, detailnější informace o něm viz téma Augustova doba), jako jeho jméno před rokem 27 př. n. l., kdy obdržel titul Augustus, se často používá Octavianus, i když mu nikdy oficiálně nepříslušelo, Octavianus se energicky začal hlásit o svá práva, významné postavení v Římě ale měl především Marcus Antonius (83-30 př. n. l.), oblíbený vojenský velitel považovaný za přirozeného politického nástupce Caesara, který společně s Caesarem zastával roku 44 př. n. l. konzulát, dalším vlivným mužem v Římě byl Marcus Aemilius Lepidus (90-13 př. n. l.), byl velitelem jízdy a měl největší podíl na tom, že si Caesarovi stoupenci udrželi kontrolu nad Římem,

druhý triumvirát: Marcus Antonius se dostal do vojenského konfliktu s vojskem jednoho z Caesarových vrahů, Decimem Iuniem Brutem, v bitvě u Mutiny roku 43 př. n. l. (dn. italská Modena) byl však poražen a poté se spojil s Lepidem, bojem proti nim pověřil římský senát Octaviana, když však senát odmítl jeho požadavek na volbu konzulem, spojil se Octavianus s Antoniem a Lepidem, společně se zmocnili Říma a uzavřeli spolu v roce 43 př. n. l. druhý triumvirát, lidové shromáždění jeho členům odhlasovalo na pět let zvláštní úřad tří mužů na obnovu republiky, rozhodnutí triumvirů měla platnost zákona, mohli také vytvářet vojsko a dosazovat dle vlastního rozhodnutí úředníky a správce provincií,

proskripce: členové druhého triumvirátu velmi nekompromisně skoncovali s některými republikány, za oběť proskripcím padl i Cicero, jenž po Caesarově smrti vystupoval ostře zejména proti Marku Antoniovi, v němž spatřoval největší nebezpečí pro republiku, Cicero proti němu pronesl několik řečí připomínajících proslulé Démosthenovy Filippiky,

porážka republikánů: republikánům se podařilo vybudovat silné vojsko, které bylo definitivně poraženo v bitvě u Filipp (území Makedonie) v roce 42 př. n. l., velitelé vojska C. Cassius Longinus a M. Iunius Brutus pak spáchali sebevraždu,

rozdělení sfér vlivu: dohoda také znamenala rozdělení sfér vlivu v římské říši, Marcus Antonius odešel na Východ, kde chtěl realizovat vojenskou výpravu, na kterou pomýšlel a začal ji připravovat před svou smrtí Caesar, cílem tohoto tažení byl především boj proti Parthům, Octavianus zůstal v Itálii a Lepidus obdržel Afriku,

schůzka v Brundisiu (dn. italské Brindisi): dalším potvrzením spojenectví triumvirů se stala schůzka v Brundisiu v roce 40 př. n. l., po níž si Antonius vzal za manželku sestru Octavia, Octavianus posílil svůj vliv v Římě, Itálii a v západní části říše, Antonius na Východě a Lepidus v Africe,

Sextus Pompeius: velkým nebezpečím se pro Řím v této době stal Sextus Pompeius, syn Gnaea Pompeia, jenž ovládl Sicílii a odtud ohrožoval celistvost Středomoří, s podporou ostatních triumvirů ho Octavianus porazil v roce 36 př. n. l. (vojsku velel Marcus Vipsanius Agrippa), Pompeius utekl do Malé Asie, kde byl pak popraven,

Lepidovo odstoupení z triumvirátu: machinacemi Octaviana se mezitím podařilo odsouvat Lepida do pozadí, v roce 38 př. n. l. opustil triumvirát, ale až do své smrti zastával úřad nejvyššího pontifika, jeho odchod byl předzvěstí hrozícího konfliktu mezi Octavianem a Antoniem, kteří se koncentrovali na upevnění moci ve svých částech říše, Octavianus na Západě, Antonius na Východě,

Antonius a Kleopatra: neúspěch v boji proti Parthům přinutil již předtím Antonia hledat spojence v Egyptě, kde se sblížil s Kleopatrou, Antonius se postupně ocitl v jejím područí a třem dětem z tohoto svazku přidělil části římského provinciálního území na Východě, jeho cílem bylo vybudovat zde mocné orientální království, v jehož čele by stál společně s Kleopatrou, tato politika však vedla k odlivu sympatií u Římanů,

bitva u Aktia: vztahy mezi Octavianem a Antoniem se ještě vyostřily poté, co se Antonius rozvedl s jeho sestrou, Octavianus nechal uveřejnit Antoniovu závěť s ustanoveními týkajícími se Kleopatry a jejich tří dětí, k rozhodující bitvě mezi oběma soupeři došlo u mysu Aktion (latinsky Actium) v Řecku, tato námořní bitva v roce 42 př. n. l. skončila porážkou spojené flotily Antonia a Kleopatry, o kterou se zasloužil především Agrippa,

smrt Antonia a Kleopatry: Antonius i Kleopatra se uchýlili do Alexandrie, kam zamířil i Octavianus a jeho vojsko, Antonius i Kleopatra zde v roce 30 př. n. l. spáchali sebevraždu, Antonius se probodl mečem a Kleopatra se nechala uštknout hadem, Caesarův a Kleopatřin syn Kaisarion byl na příkaz Octaviana zabit, děti se svazku Antonia a Kleopatry byly vychovávány v Římě, v roce 30 př. n. l. byl Egypt přeměněn v další provincii, odkud proudilo do Říma pohádkové bohatství,

porážka Antonia a Kleopatry zároveň znamenala, že Octavianus se stal jediným vládcem Říma.