16. Krize římské republiky. První a druhý triuvirát (teze)

Řím

16. Krize římské republiky. První a druhý triumvirát

Základní teze:

1. vysvětlení pojmu triumvirát, datace obou triumvirátů, jejich členové, osobnosti prvního a druhého triumvirátu:

-pojem: pojem triumvirát je odvozen z latinské číslovky tres-tři a substantiva vir-muž,

-datace: první triumvirát: 60 př. n. l., druhý triumvirát: 43 př. n. l.,

- členové: první triumvirát: Gaius Iulius Caesar, Gnaeus Pompeius, Marcus Licinius Crassus, druhý triumvirát: Gaius Octavius, Marcus Antonius, Marcus Aemilius Lepidus,

- osobnosti členů prvního triumvirátu, jejich rodina a kariéra do doby uzavření triumvirátu:

-Gaius Iulius Caesar (100-44 př. n. l.): pocházel z rodu Iuliů, jeho teta byla manželkou Maria, první žena Cornelie dcerou Cinny, dcera Iulie manželkou Pompeia, po zastávání nižších úřadů vstoupil výrazněji do politického života zastáváním úřadu nejvyššího pontifika v roce 63 př. n. l., chyběly mu však potřebné finanční prostředky k rozvíjení další politické kariéry, a tak se zadlužoval a musel se za něho zaručit Crassus, v roce 62 př. n. l. byl jedním z praetorů, v následujícím roce se stal propraetorem Hispánie,

- Gnaeus Pompeius Magnus (106-48 př. n. l.): dědičné příjmení Magnus (Veliký) obdržel od vojska a Sully, byl nejprve jeho stoupencem, vyznamenal se v boji se Sertoriem a ve Spartakově povstání, pak se přiklonil k populárům a pro rok 70 př. n. l byl zvolen konzulem, byl pověřen mimořádnými pravomocemi v bojích s piráty a s pontským králem Mithridatem VI. , podařilo se mu pro Řím dobýt také Sýrii,

- Marcus Licinius Crassus (115-53 př. n. l.), i on původně patřil k Sullovým stoupencům, své pohádkové bohatství získal během jeho proskripcí, později začal sympatizovat s populáry, Crassus potlačil Spartakovo povstání,

1. první triumvirát:

• příčiny jeho vzniku: neochota římského senátu schválit požadavky a opatření Pompeia po návratu z Východu, nespokojený byl i Crassus, neboť se cítil nedoceněný, i Caesar pochopil, že senát nebude ochoten se s nikým dělit o moc, proto se tito tři muži rozhodli, že odstaví senát na „vedlejší kolej“ a uzavřeli tajnou politickou dohodu, smlouvu, která se označuje jako první triumvirát,

• rozdělení vlivu: součástí dohody byla podpora Caesarovi při volbě římským konzulem pro rok 59 př. n. l, během konzulátu prosadil agrární zákon, jehož cílem bylo přidělit Pompeiovým veteránům půdu v úrodné Kampánii, velký význam mělo jeho opatření zveřejňovat výsledky jednání (akta) římského senátu a lidových sněmů, neboť se tak ocitly pod kontrolou lidu,

• odstranění Cicerona a Catona: po skončení konzulátu získal Caesar mimořádně na dobu pěti let do správy území Gallie Předalpské, Gallie Zaalpské (Narbonské) a Ilýrie, před odchodem z Říma se mu podařilo dosáhnout toho, že Cicero, zastánce republikánského zřízení, musel odejít do vyhnanství, neboť nechal bez řádného soudního procesu popravit Catilinovy stoupence, v důsledku politických intrik opustil Řím i další významný republikán, Marcus Porcius Cato Mladší (Minor),

• Gallské války: (58-51 př. n. l.): v obou gallských provinciích probíhaly boje mezi keltskými kmeny a Římané ještě také stále neobsadili celou Gallii, průběh střetnutí s Gally vylíčil Caesar ve svém spise Zápisky o válce gallské (Commentarii de bello Gallico), spis je psán v první osobě a podává nejenom údaje o válečných událostech, ale popisuje i keltské hospodářství, náboženství, zvyky atd., k roku 56 př. n. l. byla téměř celá Gallie Caesarem a jeho vojáky podmaněna,

• prodloužení triumvirátu: v roce 56 př. n. l. se triumvirové sešli v Lucce (Itálie), kde prodloužili svoji dohodu na dalších pět let, k výsledkům schůzky patřilo prodloužení správy obou Gallií Caesarovi na další pětiletí, Pompeius a Crassus byli zvoleni konzuly pro rok 55 př. n. l., poté Pompeius obdržel post správce obou Hispánií, Crassus Sýrie,

• další boje Caesara s Kelty a Germány: v průběhu válečných střetů s Kelty se Římané dostali do kontaktu také s germánskými kmeny, zejména během dvou výprav za Rýn, dvakrát pronikli i do Británie, v roce 52 př. n. l. však propuklo v Gallii povstání keltských kmenů proti Římu vedené náčelníkem kmene Arvernů Vercingetorigem (nom. sg. Vercingetorix), boje skončily dobytím pevnosti Alesie a vzdáním se Keltů,

• důsledky galských válek: podrobení Gallie, zisk obrovské kořisti, zisk podpory vojáků, u kterých měl Caesar velkou oblibu, to vše zvýšilo popuralitu Caesara v Římě,

• Pompeius: ačkoliv dostal správu obou hispánských provincií, spravoval je bezprecedentně z Říma, kde bylo jeho cílem spolupracovat se senátem a vytvářet si pozice pro střetnutí s Caesarem, pro rok 52 př. n. l. byl zvolen konzulem sine collega (bez kolegy), což lze považovat za další krok ve vytváření osobní moci jednotlivce v Římě,

• Crassus: odešel do Sýrie a připravoval tažení proti nejvýznamnějšímu soupeři Říma na Východě, proti parthské říši, její počátky spadají zhruba do poloviny 3. století př. n. l., jádrem území Parthů byl severovýchodní Írán, do přímého kontaktu s Římany se dostali za Sully, Pompeiovo dobytí Sýrie pak jasně stanovilo západní hranici parthské říše, Crassus velmi toužil po slávě, vítězný střet s Parthy mu měl zajistit stejnou prestiž jako Caesarovi tažení do Galllie a Pompeiovi do Hispánie, proto velmi riskoval a nechal se vlákat do nitra parthské říše, kde byl v roce 53 př. n. l. v bitvě u Carrh (latinsky Carrhae, plurál) poražen a padl zde, porážka byla následována další potupou, ukořistěním odznaků římských legií Parthy, pro Řím je získal zpět svým obratným diplomatickým jednáním až Augustus,

• konec prvního triumvirátu: Crassova smrt znamenala definitivní konec prvního triumvirátu, bylo jasné, že dva zbývající členové se střetnou o moc, zdálo se, že lepší pozice má Pompeius, neboť byl v Římě a opíral se o podporu senátu, Caesar však měl podporu u svých vojáků a chudších obyvatel Říma,