53. Epigrafika starověká, křesťanská, středověká a novověká – terminologické vymezení a předmět zájmu

53. Epigrafika starověká, křesťanská, středověká a novověká – terminologické vymezení a předmět zájmu

• věda o nápisech, základem je slovo epigrafé = nápis

• věda o nápisech, jimiž se rozumějí všechny texty, které byly ryty, tesány, odlévány, řezány, modelovány, páleny či přímo malovány na nejrůznějších archeologických či jiných nepaleografických látkách mimo papyrus, voskové tabulky a kůru stromů – text je napsaný nepaleografickou psací látkou

• jsou z ní vyloučeny všechny texty, které jsou předmětem studia dalších PVH

• výjimku tvoří paleografie, která má zásadně vztah ke všem psaným textům

• specifickým rysem epigrafiky je, že značná část nápisů má prokazatelný původ, nebo je dosud uložena na svých původních či blízkých místech

Dvě funkce uplatnění

1. správná interpretace a zařazení textů nápisové povahy, aby jich bylo možno užít jako spolehlivého hist. pramene

2. jako samostatný obor sleduje samostatný vývoj jednotlivých typů nápisů v jejich nejširších souvislostech, tzn. vztah k nosičům a to jak vnější jevovou stránkou, tak i jejich obsahovou vnitřní stránkou

Starověká epigrafika

• nejvíce prozkoumaná, k jejímu největšímu rozmachu došlo v 19. stol.

• začaly se objevovat velké ediční korpusy, kritické studie i rozsáhlé příručky

• zájem o ni neupadá ani dnes – stálé archeologické vykopávky přinášejí nové poznatky a informace a stavějí dosavadní znalosti mnohdy do nového světla

• má největší kvantitativní a kvalitativní význam v převaze nápisového materiálu nad jinými písemnostmi, někdy je pramenem jediným

• Prosopografie = věda zabývající se životopisnými daty osob uvedených v nápisových textech

Křesťanská epigrafika

• zabírá poslední století starověku a několik prvních staletí středověku – nelze ji považovat za samostatný celek v širším kontextu, ale pouze za část dvou velkých epigrafických celků chronologických, mezi nimiž je ovšem plynulý přechod

Středověká a novověká epigrafika

• ve srovnání se starověkou epigrafikou máme daleko méně pramenů a materiál, se kterým se pracuje je v některých skupinách naplněn falzy

• nápisové památky z tohoto období mají některé přednosti:

1. nově dochovávají znění originálu – nejsou tedy znehodnoceny interpretací zprostředkovatele

2. jsou velmi přesné, místně ba i chronologicky fixovány – často se ale plete datum vzniku nápisu a datum na něm vzpomínané události

3. důležitý výchozí materiál pro další studium, a to i příbuzných oborů, zejména dějin umění

Chronogram – pamětní nápisy především na stavbách, které součtem hodnot svých zvýrazněných písmen v římském počítání podávají datum příslušné události