KRTK_S~1
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Kompletní příprava na zkoušku ze starověku (1400 slov)
Od krutovlády k lidovládě Řecké městské státy prošly bouřlivým vývojem od vlád jednotlivých králů přes nadvládu bohatých rodů až po krutovládu silných jedinců. Teprve z odporu vůči nim se zrodila čistá lidovláda. Hlavní hodnotou athénské lidovlády byla naprostá rovnost všech svobodných mužů před zákonem a stejné právo mluvit na veřejném sněmu. Správa státu fungovala na základě losování, nikoli voleb, což mělo zabránit uplácení a vzniku stálých mocenských skupin velmožů. Lidové shromáždění se scházelo čtyřikrát do měsíce a hlasovali zde všichni dospělí muži o válce, míru a zákonech. Rada pěti set byla výborem vylosovaných občanů, který připravoval podklady pro sněm a řídil běžný chod úřadů. Soudní dvory tvořily velké sbory lidových soudců, které rozhodovaly veškeré spory v obci. Vojevůdci byli jediní skutečně volení úředníci, u nichž se vyžadovala hluboká znalost vojenského řemesla. Plná práva měli pouze svobodní muži narození v Athénách, kteří vlastnili půdu a prošli vojenským výcvikem. Ženy, cizinci a nesvobodní dělníci byli ze správy státu úplně vyloučeni. První velké společenské spory vyřešil zákonodárce Solón, který zrušil dlužní otroctví a rozdělil lidi do tříd podle majetku. Později Kleisthenés rozdělil zemi na nové volební obvody, čímž rozbil moc starých bohatých rodů. Významným ochranným prvkem bylo střepinové hlasování, kterým mohl lid vykázat ze země jakéhokoli občana, jenž by mohl ohrozit lidovládu. Mudrci jako Platón byli k lidovládě velmi kritičtí, neboť tvrdili, že vede k vládě nevzdělaného davu, a za nejlepší považovali vládu moudrých filosofů.
Od království k věci veřejné Řím začal jako království, kde vládli doživotní králové. Po vyhnání posledního krutovládce se Římané zavázali, že už nikdy nechtějí krále, a založili stát jako věc veřejnou. Správa stála na neustálém vyvažování moci a na tom, že žádný úřad nesměl držet jeden člověk sám a déle než rok. Konzulové byli dva nejvyšší představení, kteří veleli vojsku a řídili stát. V čase nejvyššího ohrožení mohl být na půl roku jmenován jediný neomezený vládce. Sněm starších neboli senát byl sbor nejzkušenějších mužů z urozených rodů, který spravoval pokladnu a zahraniční styky. Lidová shromáždění schvalovala zákony a volila úředníky. Ochránci lidu byli úředníci volení chudými občany, kteří měli právo veta, tedy možnost jediným slovem zakázat jakékoli rozhodnutí ubližující chudým. Společnost se dělila na urozené velmože a prostý pracující lid. Chudí občané si svá práva vybojovali tak, že odmítli bojovat ve vojsku a odešli z města, dokud jim urození neustoupili. Obrovské územní zisky však zaplavily Řím bohatstvím a nesvobodnými dělníky. Drobným rolníkům nikdo neplatil, přicházeli o půdu a stěhovali se do měst, kde tvořili nebezpečný dav bez práce. Bratři Gracchové se pokusili o nápravu tím, že chtěli půdu velmožů rozdat chudým, ale oba byli zavražděni. Stát se propadl do občanských válek, kde vojevůdci využívali vojsko k prosazení vlastních zájmů. Velký řečník Cicero tvrdil, že stát je společenstvím lidí spojených právem a společným prospěchem.
Věk řeckého rozmachu Tento věk nastal po skonu velkého vojevůdce Alexandra, který dobyl obrovská území na východě. Řecká vzdělanost a jazyk se propojily s prastarou kulturou Východu a vytvořily celosvětové kulturní prostředí. Staré samostatné městské obce ztratily svůj význam a svět ovládla velká království řízená neomezenými vládci v Egyptě nebo v Sýrii. Panovníci se nechávali uctívat jako živí bohové, aby si zajistili věrnost pestrého obyvatelstva. Nejdůležitějším městem se stala Alexandrie v Egyptě, kde vznikl dům zasvěcený uměnám a vědám s největší knihovnou starověku, která shromažďovala veškeré vědění lidstva. Umění opustilo dřívější snahu o dokonalý klid a řád a začalo zobrazovat bouřlivé city, bolest, vášeň a lidské stáří. Stavěly se obrovské velkolepé paláce, divadla a chrámy, které měly ohromit diváka svou velikostí. Rozvíjela se poezie pro učené vrstvy, která se hemžila odkazy na staré báje, a věda zažívala zlatý věk v matematice a zkoumání hvězd. Lidé se v obrovském světě cítili ztracení, a proto hledali útěchu v nových životních postojích. Jedni učili, že člověk má klidně snášet rány osudu a plnit své povinnosti, druzí radili stáhnout se do ústraní, žít skrytě s přáteli a vyhýbat se bolesti.
První císařství Po dlouhých občanských válkách nastolil první císař nový systém vládnutí. Oficiálně tvrdil, že obnovil svobodnou republiku, a sám sebe označoval jen za prvního mezi rovnými občanovi, avšak ve skutečnosti držel veškerou moc, velel vojsku a ovládal úřady. Společnost byla přísně rozdělena do stavů podle majetku, kde na vrcholu stáli členové senátu, pod nimi zámožní rytíři a základnu tvořili chudí svobodní občané. Císař si chudý lid v Římě předcházel bezplatným rozdáváním obilí a pořádáním velkolepých her v arénách podle zásady chléb a hry. Nastalo období dlouhého vnitřního míru, které umožnilo nevídaný rozkvět obchodu a vznik sítě pevných dlážděných silnic spojujících provincie s Římem. Středozemní moře bylo vyčištěno od námořních lupičů a stalo se hlavní obchodní dálnicí světa. V náboženství byl zaveden zvyk uctívat císaře jako bohy, což sloužilo jako hlavní tmel projevující věrnost státu. Ve třetím století po Kristu však zasáhla říši hluboká vnitřní krize, kdy se na trůně střídali vojenští velitelé, hranice prolamovali barbaři a hospodářství ničilo znehodnocování mincí. Otřesy zažehnal až císař Dioklecián, který zcela opustil hru na republiku a zavedl otevřenou samovládu, kde panovník vystupoval jako absolutní pán a bůh.
Pozdní starověk Tento věk tvoří závěrečné období starověkého světa a přechodový most ke středověku, kdy se stát stal obrovským úřednickým aparátem tvrdě dohlížejícím na své poddané. Císař byl neomezeným pánem, jehož osoba byla posvátná, a správa vojska byla úplně oddělena od civilních úřadů, aby se zabránilo vojenským vzpourám. Města ztrácela své bohatství a stát kvůli zajištění výběru daní vydal zákony, které přivázaly lidi k jejich povoláním, takže řemeslníci nesměli opustit své dílny a synové museli dědit řemeslo po otcích. Drobných svobodných rolníků ubývalo a nahradili je přivázaní rolníci, kteří si pronajímali půdu od velkých vlastníků a nesměli z ní odejít. Císař Konstantin První vydal zákon, kterým křesťanství zrovnoprávnil, a na konci čtvrtého století se křesťanství stalo jediným povoleným státním náboženstvím, zatímco staré pohanské zvyky byly zakázány. Obrovský tlak stěhujících se barbarských kmenů vedl k tomu, že říše byla definitivně rozdělena na západní a východní část. Zatímco západní polovina se brzy rozpadla, východní část přetrvala další tisíc let.
Zemědělství a venkov Zemědělství bylo nejdůležitější složkou celého starověkého hospodářství a žila jím drtivá většina všech obyvatel. Vzhled krajiny se měnil kácením lesů, vysoušením bažin a budováním zavlažovacích kanálů. Hlavními pilíři obživy byly obiloviny, vinná réva pro výrobu vína a olivovníky pro lisování oleje. Na venkově vedle sebe existovaly drobné rodinné statky svobodných rolníků a obrovská panství bohatých velmožů, kde zpočátku pracovali výhradně nesvobodní otroci hnáni do práce pod bičem dozorců. Když ubylo válečných zajatců, velkostatkáři začali půdu pronajímat chudým svobodným lidem za podíl na úrodě, čímž vznikl systém přivázaných rolníků, kteří nesměli z půdy odejít. Život na venkově byl nesmírně tvrdý a monotónní, zcela závislý na střídání ročních období a na počasí. Pracovalo se od úsvitu do soumraku s jednoduchým dřevěným nářadím a nedostatek deště znamenal okamžitý hladomor. Venkov byl velmi uzavřený a dlouho si uchovával staré pohanské zvyky spojené s uctíváním přírodních sil, neboť křesťanství sem pronikalo jen velmi pomalu.
Řemesla a obchod Výroba zboží probíhala v malých rodinných dílnách, kde se vše dělalo ručně za pomoci jednoduchých nástrojů, a nejváženějšími řemeslníky byli kováři, hrnčíři a stavitelé. V dílnách pracoval mistr se svou rodinou a několika otroky, přičemž synové přebírali řemeslo od otců a tajemství výroby se přísně střežilo. Obchod stál na ražených mincích ze zlata a stříbra, ale když v dobách krizí císaři začali míchat do mincí levné kovy, peníze ztratily hodnotu a trh se vrátil k prosté výměně zboží za zboží. Nejdůležitější suroviny jako obílí a kovy se převážely hlavně na lodích, protože námořní doprava byla mnohem levnější a rychlejší než suchozemská. Velké obchodní trasy spojovaly Středomoří s dálným Východem a severní Evropou, odkud se dovážel jantar. Cestování bylo sice chráněno vojskem, ale přesto zůstávaly cesty nebezpečné kvůli banditům. V pozdním starověku stát kvůli hospodářskému úpadku začal řemesla tvrdě kontrolovat, spisoval řemeslníky do povinných cechů a určoval pevné ceny zboží.
Lidé na okraji společnosti Společnost byla velmi stupňovitá a člověk mohl snadno upadnout na samotné dno, ale existovala i cesta vzhůru propuštěním z nesvobody. Otrok byl z právního hlediska pouhou mluvící věcí bez jakýchkoli práv a pán s ním mohl nakládat podle libovůle, avšak situace se lišila mezi otroky v dolech a vzdělanými domácími učiteli. Pokud pán otroka propustil, stal se z něj propuštěnec, který sice musel bývalému pánovi pomáhat, ale jeho děti už měly plná občanská práva. Lidé žijící za hranicemi říše byli označováni za barbary a byli vnímáni jako divocí, ale zároveň obdivovaní pro svou tělesnou sílu. Ženy byly po celý život podřízeny mužské moci svého otce nebo manžela a jejich hlavní úlohou bylo porodit dědice a starat se o domácnost. Děti neměly žádnou právní ochranu a otec rodiny měl právo novorozené dítě odmítnout a nechat ho pohozené na ulici. Na okraji společnosti stáli herci, nevěstky a gladiátoři, kteří sice sklízeli slávu diváků, ale právně byli bezprávní a nesměli svědčit u soudu. Správný muž měl vykazovat statečnost v boji, zatímco žena měla být zdrženlivá, tichá a pracovitá.
Město a každodenní život
