Situace na Balkáně na počátku 19. století
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Situace na Balkáně na počátku 19. století
Na počátku 19. století Balkán rozdělený mezi 2 mocnosti: habsburskou monarchii a Osmanskou říši + od začátku 18. století se zde snaží uchytit mocensky vzrůstající Rusko: ortodoxní a slovanské, snaha získat vliv mezi ortodoxními národy na Balkáně, domnívá se, že ho dějiny předurčily k osvobození balkán. národů z tureckého područí a ochraně před latiny. Rusko také počítá s tím, že se mu podaří rozbít obě konkurenční říše zevnitř právě za pomoci vzbouřených slovanských národů.
Zvláštní případ na Balkáně představovala Černá Hora (Montenegro), kde se stejně jako v Albánii udržel starý patriarchální rodový řád. Kmeny neprostupných horských oblastí si dokázaly zachovat značnou nezávislost na Osmanech, zbytek Černé Hory byl jen velmi volně závislý na tureckém pašovi z albánského Skutari. V průběhu 18. století se v potyčkách s Turky a sousedními nepřátelskými kmeny v Černé Hoře vytvořila pevná država v čele s pravoslavným biskupem – vladykou (biskupství se dědilo ze strýce na synovce) a s centrem v Cetinji. R. 1702 byli v ČH povražděni všichni poturčenci. Zahraniční politika byla po celé 18. a 19. stol. orientována na Rusko, ČH se stala střediskem ruské agitace na Balkáně a i když až do Berlínského kongresu byla oficiálně součástí Osmanské říše, Turci zde prakticky o ničem nerozhodovali.
Postupně se rýsuje rakousko-ruská rivalita na Balkáně: Rusko i Rakousko díky své poloze suchozemské mocnosti, které se snaží zajistit svá centra tím, že jim předsouvají rozsáhlá podrobená nebo poplatná území – střet právě na Balkáně.
A nesmíme zapomínat i na rakousko-osmanskou rivalitu, která ale na Balkáně existovala již několik set let a která našla svůj odraz především v existenci obranné vojenské hranice (tzv. „plot říšského dvora“) budované Habsburky už od r. 1535. Obyvatelstvo žijící na této voj. hranici (tzv. „císařští hraničáři“) se těšilo značným výhodám (dědičná léna, osvobození od dávek a daní, náboženské svoboda…), území podléhalo vlastní správě a vlastní soudní jurisdikci. Národnostně toto obyv. představovali především Chorvaté, Valaši, Srbové.
Podobná vojenská hranice existovala i na turecké straně a i zde se kvůli výhodám usazovali Srbové =>paradoxní situace, kdy Srbové bojovali v cizích službách proti Srbům a Chorvatům.
Chorvatská vojenská hranice se táhla obloukem od Jadranu k Sirmiu (přímořským centrem Senj, kde sídlili tzv. Uskoci = uprchlíci z osmanského území). Ve vnitrozemí středisky vojenské hranice města Karlovac a Varaždín. Zázemí kolem Záhřebu nepodléhalo správě vojenské hranice, bylo označováno jako civilní Chorvatsko a zůstalo součástí Uher. R. 1699 voj. hranice rozšířena na Slavonii s centrem v Osijeku a na Banát.