KRTK_S~1
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOC.
Římané zakládali nová města podle jednotného plánu, kde se ulice křížily v pravém úhlu a uprostřed bylo hlavní náměstí fungující jako srdce celého společenství. Každé město mělo svou vlastní samosprávu, radu starších a volené úředníky, kteří se starali o pořádek, trhy a stavby. Kolem náměstí stály chrámy zasvěcené bohům, budovy pro soudy, veřejné lázně, divadla a obrovské arény pro zápasy. Bohatí velmoži žili v prostorných luxusních městských domech s vnitřním dvorem a tekoucí vodou, zatímco chudé obyvatelstvo se tísnilo v obrovských pavlačových činžovních domech. Tyto domy byly stavěny narychlo, neměly záchody ani topení a lidé v nich žili v neustálém strachu z požáru. Město žilo neustálým hlukem, křikem trhovců a zápachem, přičemž většina lidí se živila drobným řemeslem nebo námezdní prací v přístavech. Významnou součástí dne byla návštěva veřejných lázní, které nesloužily jen k očistě těla, ale jako hlavní místo setkávání a odpočinku. Největšími nepřáteli měst byly katastrofální požáry, epidemie nemocí a nedostatek pitné vody, který musel být řešen budováním obrovských mostních vodovodů.
Starověké dějepisectví Dějepisectví vzniklo v Řecku ze snahy zaznamenat lidské skutky, aby uplynutím času nebyly zapomenuty. Herodotos, označovaný za otce dějepisu, vyprávěl o válkách mezi Řeky a Peršany, avšak jeho styl často ještě věřil božským zásahům a věštbám. Thúkýdidés byl první skutečně vědecký dějepisec, který odmítl jakékoli zásahy bohů a dění vysvětloval výhradně lidskými pohnutkami a politickými zájmy. Mezi římskými autory vynikl Livius, který napsal obrovské dějiny Říma od jeho založení s cílem oslavit římský národ a ukázat hrdinství předků. Tacitus byl nejkritičtější římský dějepisec, který s hlubokým smutkem líčil ztrátu svobody a morální úpadek císařského dvora. Starověký dějepis byl vnímán spíše jako součást krásné literatury a řečnictví než jako přísná věda, a proto si autoři běžně vymýšleli dlouhé řeči, které vkládali do úst vojevůdcům před bitvou. Raní autoři brali staré báje jako historickou skutečnost a pokoušeli se z nich pouze odstranit ty nejvíce nepravděpodobné zázraky, až později se prosadilo přísné oddělování věku bájí od věku lidských dějin.
Bájesloví a náboženské představy Starověké náboženské představy nebyly založeny na jedné svaté knize ani na přísném morálním učení, nýbží na správném provádění obřadů, které mělo zajistit mír s bohy. Řekové uctívali bohy v čele s nejvyšším pánem blesků Diem, a když se Římané seznámili s řeckou kulturou, ztotožnili své vlastní polní bohy s těmito řeckými postavami. Vedle oficiálního státního náboženství existovaly tajné obřady neboli mystéria, která slibovala účastníkům osobní vztah k božstvu a naději na šťastný život po smrti. V dobách krizí císařství lidé začali ztrácet víru ve staré ochránce a obraceli se k orientálním božstvům z Egypta a Persie, která vyžadovala přísný morální život a nabízela očištění od hříchů. Křesťanství se od všech starých náboženství zásadně lišilo, neboť odmítalo existenci jiných bohů a křesťané odmítali uctívat císaře, což stát vnímal jako vlastizradu. Díky své pevné organizaci, morální čistotě a nabídce spásy pro všechny lidi bez rozdílu majetku však křesťanství nakonec zvítězilo a staré pohanství zcela vymýtilo.
Obřady a rituály Obřady byly hlavním tmelem, který držel starověkou společnost pohromadě, a jejich správné provedení bez jediné chyby mělo zajistit přízeň bohů. Nejvyšším náboženským obřadem byla krvavá oběť domácího zvířete, které bylo slavnostně usmrceno před chrámem, přičemž maso bylo upečeno a rozděleno mezi přítomné občany. Žádné politické shromáždění nemohlo začít bez rituálního dotazování se na vůli bohů z letu ptáků nebo ze skvrn na játrech zvířat. Vrcholným politickým rituálem byl triumf, což byl velkolepý průvod vítězného vojevůdce městem až na posvátný vrch. Rituály doprovázely jedince od narození přes svatbu až do hrobu, kde pohřební průvod a následná hostina měly očistit pozůstalé od poskvrny smrti. V Řecku měly obrovský význam celonárodní hry, během nichž byl vyhlášen posvátný mír a muži soutěžili v síle na počest bohů. Kněží nebyli odděleni od běžného života a tyto úřady zastávali přední politici jako součást své běžné veřejné kariéry.
Okraje starověkého světa Svět starověkých národů se soustředil kolem Středozemního moře, které Římané hrdě nazývali Naše moře, a vše za tímto kruhem bylo vnímáno jako neznámá země obývaná divokými kmeny. V raném věku trpělo Řecko nedostatkem úrodné půdy, a proto zakládalo nová, mateřským městům nezávislá sídla po celém pobřeží, zejména v jižní Itálii. Řím dobýval svět silou zbraní a podmaněná území mimo Itálii se stala provinciemi spravovanými úředníky s neomezenou mocí, jejichž hlavním úkolem bylo vybrat co nejvíce daní. Postupem času se poměry stabilizovaly, místní urozené vrstvy přejímaly římský způsob života a stát zakládal kolonie neboli města pro vysloužilé vojáky. Když říše dosáhla svých přirozených hranic, vybudovala podél nebezpečných severních řek obrovskou obrannou linii složenou z příkopů, valů a kamenných hradeb se strážními věžemi. S kmeny žijícími těsně za hranicemi Řím uzavíral zvláštní smlouvy a dovoloval jim usadit se na okraji výměnou za vojenskou obranu.
Využití a zneužití starověkého dědictví Starověk nikdy zcela nezemřel a jeho kultura se stala základním kamenem celého pozdějšího evropského vývoje, kdy se v klasicismu stavěly budovy se sloupořadími vyjadřujícími rozum. Myšlenka jednotné a mocné říše lákala mnohé moderní vládce, kteří se prohlašovali za nástupce římských císařů, a samotné slovo císař je pouhou zkomoleninou jména Caesar. Moderní revoluce se silně inspirovaly příběhy o staré římské republice a politici se stylizovali do role ochránců svobody. Starověké dědictví však bylo zneužíváno i k ospravedlnění těch nejhorších lidských činů, jako bylo moderní otrokářství v Americe odvolávající se na staré spisy o nesvobodě. V první polovině dvacátého století došlo k nejstrašnějšímu zneužití starých symbolů italským fašismem, který převzal znak prutů se sekyrou jako symbol státní autority. Německý nacismus zase zneužil starověké rasové teorie a přísný spartský systém výchovy k ospravedlnění vyhlazování celých národů a budování totalitního státu.
Proměny řeckého umění Hlavním cílem řeckého umělce bylo vyjádřit krásu, harmonii, řád a ideální souměrnost lidského těla. Řecká architektura se projevila především budováním mramorových chrámů, které stály na systému svislých sloupů podle dórského, iónského či zdobného korintského stylu. V sochařství prošli umělci vývojem od strnulých postav ovlivněných Egyptem až po dokonalé pochopení anatomie lidského těla v klasickém období, kdy se sochy uvolnily a obličej vyjadřoval vznešený klid. Slavnými mistry byli Myrón, tvůrce slavného Diskobola, a Feidiás, autor obrovských soch ze zlata. V pozdním období nastává posun k zachycení silných emocí, bolesti a dramatického děje. Z velkého nástěnného malířství se do dnešních dnů téměř nic nezachovalo, avšak o mistrovství malířů si můžeme udělat skvělou představu z dochované malované keramiky, kde se střídal styl černých postav na červeném podkladu s pokrokovějším stylem červených postav na černém pozadí.
Proměny římského umění Na rozdíl od Řeků byli Římané lidé velmi věcní a jejich umění muselo být monumentální, trvanlivé a muselo oslavovat velikost státu a jeho vládců. Římané spojili řecké sloupy s vlastními vynálezy, jako byla plná valená klenba, oblouk a používání pálených cihel s betonem, což jim umožnilo stavět obrovské budovy. Mezi nejvýznamnější stavby patří Koloseum pro padesát tisíc diváků a Pantheon s největší betonovou kopulí starověku. V sochařství Římané vynikli v tvorbě věrných portrétů, kde na bustách starých senátorů jsou vidět všechny vrásky, bradavice i pleše, protože tyto rysy vyjadřovaly životní zkušenost. O kráse římského malířství máme skvělé svědectví díky městům Pompeje a Herculaneum, kde stěny domů byly pokryty bohatými barevnými malbami zobrazujícími výjevy z bájí. Podlahy byly zdobeny složitými obrazy složenými z tisíců barevných kamínků, které tvořily mozaiky, a římské stavitelství dalo světu základy moderního inženýrství.
Umění a ideologie Ve starověku neexistovalo umění pro umění, neboť každé velké umělecké dílo bylo zadáno státem a mělo jasný politický cíl přesvědčit diváka o síle stávajícího řádu. Vítězní vojevůdci stavěli monumentální pomníky, kde zobrazení porážky nepřítele mělo jasná pravidla, kdy poražení barbaři padají na kolena před vznešeným císařem přinášejícím římský mír. Panovníci se nechávali zobrazovat v doprovodu bohů a stavba obrovských chrámů měla ukázat, že jejich moc je posvěcena samotným nebem. Umění přísně upevňovalo tehdejší představy o správném rozdělení úloh, kdy muži jsou zachyceni v činné veřejné službě jako bojovníci a ženy jsou zobrazovány v ústraní s hlavou zahalenou závojem, jak pečují o domácnost. Většina běžných obyvatel neuměla číst, a proto veřejné reliéfy na vítězných obloucích fungovaly jako obrázkové noviny, ze kterých každý okamžitě pochopil, kdo zrovna vládne, jakou válku vyhrál a jaké hodnoty má jako věrný poddaný vyznávat
