Cesta archeologického artefaktu z výzkumu až po muzejní depozitář

- keramika – pozor! někdy se vyskytují organické zbytky, barva, engoba - nesetřít - mazanice – přílišným namáčením nerozpustit

- ŠI a BI - podle některých badatelů by se neměla umývat vůbec (mohly zůstat zachované zbytky potravy, nebo materiálů, k jejichž opracování se to používalo)

- osteologický materiál – nevystavovat prudkým změnám vlhkosti a teploty (mění se rozměry), nejlépe svěřit odborníkům

- kovy, sklo, organické látky – přenechat odborníkům

- antropologický materiál – obdobně jako u osteologického, antropologové si ho nejraději vyzvedávají i myjí sami (z institucí má však samostatného antropologa jen AÚ AV ČR v Praze)

Konzervace

- je souhrn činností, které vedou k zachování předmětu ve stavu, v jakém byl v době, kdy se stal muzeálií - „nejlepší konzervace je žádná konzervace“. V naprosté většině případů však tohoto ideálu nelze dosáhnout, má-li být předmět trvale uchován jako nositel muzeality.

- Dva základní cíle:

• co nejvyšší stupeň zachování autenticity předmětu. Ta spočívá – mimo jiné – i v tom, že z předmětu lze vyčíst míru jeho „spotřebování“ v době, kdy přestal sloužit svému původnímu účelu, tj. stopy po původním opotřebení neretušovat.

• zastavení destruktivních procesů, které poškozují fyzický stav předmětu, a jsou způsobeny biologickými škůdci, korozí, nevhodnou teplotou či vlhkostí prostředí, v němž byl předmět uchováván a zejména jejich kolísáním, nevhodným chemizmem prostředí atp. - Nutné je vždy nález vyfotit ještě před konzervací - někdy po konzervaci není poznat k jakému účelu sloužil

Konzervátorské pracoviště Technického muzea v Brně --> Metodické centrum konzervace (MCK) - je rozděleno dle specializace práce na několik úseků: - konzervátorské dílny (práce kovářské, obráběčské, zámečnické, puškařské, cizelérské, svářečské, elektromechanické, stolařské a dřevomodelářské) - dílna pro renovaci historických automobilů - kovolitecká dílna (kopie historických předmětů a umělecké odlitky) - konzervátorská laboratoř