Historický vývoj sociálních věd od 18. st. do roku 1945

HISTORICKÝ VÝVOJ SOCIÁLNÍCH VĚD OD 18. STOLETÍ DO ROKU 1945

• znovuoživení instituce univerzity v 19. století: právě z popudu badatelů mimo rámec přírodních věd, ovšem zapojení „úspěšných“ přírodovědců do univerzitních struktur znamenalo posílení prestiže i ostatních oborů (17)

• s velkými revolucemi konce 18. stol. roste i potřeba „vysvětlení“ sociální změny, tj. i potřeba sociálních věd: „Jestliže ale někdo chtěl organizovat a racionalizovat sociální změnu, musel ji nejprve probádat a porozumět pravidlům, která ji řídí. Nebyl zde pouze prostor, nýbrž také hluboká sociální potřeba pro to, co jsme začali nazývat sociální věda. A navíc z toho vyplývalo, že pokud bychom se pokusili zorganizovat nějaký nový stabilní sociální řád, pak čím přesnější (nebo ,pozitivnější‘) věda bude, tím to bude zřejmě lepší. S touto vidinou se mnoho těch, kteří začali v první polovině 19. století vytvářet základy moderní sociální vědy, nejzřetelněji ve Velké Británii a Francii, obrátilo k newtonovské fyzice jako k modelu vhodnému pro napodobení.“ (18)

• stav „věd“ v 19. století: „Během 19. století se vědní obory, pokrývajíce řadu epistemologických pozic, rozvinuly do pestré palety. Na jednom konci byla matematika (neempirická činnost) a vedle ní experimentální přírodní vědy (seřazeny podle sestupné míry determinismu – fyzika, chemie, biologie). Na druhém konci byly humanitní obory (nebo-li svobodná umění a literatura), počínaje filozofií (analogie matematiky jako neempirické činnosti) a vedle ní studia uměleckých forem (literatury, malířství, sochařství, hudby), která se svou praxí často blíží historii, historii umění. A mezi takto definovanými humanitními obory a přírodními vědami bylo umístěno studium sociálních skutečností, s historií (idiografickou), která je blíže k nebo často součástí fakult svobodných umění a literatury, a se ,sociální vědou‘ (nomotetickou), která má blíže k přírodním vědám. Uprostřed zostřujícího se rozdělení vědění na dvě různé sféry, z nichž každá má odlišné epistemologické zakotvení, se badatelé zkoumající sociální skutečnosti ocitají někde mezi nimi a v těchto epistemologických otázkách jsou hluboce rozděleni.“ (19)

• 19. století jako „vítězství“ Newtonovské vědy nad „filozofií“ (Comte hovoří o „rozkolu“) – filozofie mnohdy zatlačena až do pozice pouhé univerzitní disciplíny – viz také reakce filozofů ústící v požadavek „zvědečtění“ – např. analytická filozofie vídeňských pozitivistů (19-20)

• Comte: pozitivní věda se má soustředit jen na studium „faktů“, aniž by se tázala po „prvních příčinách“ a „konečném účelu“ – tj. žádná teologie a žádná metafyzika (21)

• Byť do dnešního rozčlenění vykrystalizovaly sociální vědy až v letech 1850-1914, nijak to neznamená, že v dřívějších obdobích nebyly pojednávány otázky, kterými se „dnešní“ sociální vědy zabývají: otázky fungování politických institucí, makroekonomická politika států, normy mezinárodních států, popis mimoevropských sociálních systémů: viz Machiavelli, Tocqueville, Herder, Fichte, avšak: „Ale toto vše nebylo tak zcela tím, co dnes považujeme za sociální vědy, a žádný z těchto učenců o sobě ještě nepřemýšlel jako o někom, kdo působí v takovém rámci, který byl později uznán jako samostatné vědní obory.“ (22)

• Pro formující se sociální vědy vyvstávala řada otázek: má jít o jednotnou činnost či má dojít k rozdělení do oborů, otázka po epistemologickém přístupu k sociálním „faktům“, otázka, zda by se sociální vědy měly stát nějakým typem „třetí kultury“ „mezi vědou a literaturou“ (Wolf Lepenies) (23)

• V 19. stol. pět center společenskovědního myšlení: Velká Británie, Francie, Německo, Itálie, Spojené státy (23)

• Původně sjednocení názvů pro pět oborů: historii, ekonomii, sociologii, politickou vědu a antropologii; lze připojit ještě orientalistiku (24)

• Prvním oborem, který dosáhl autonomního institucionálního postavení, byla historie – byť mnoho historiků odmítalo/odmítá historii za sociální vědu považovat (24)

• Pro historii 19. století je příznačná spíše idiografický přístup (25)

• Ovšem na druhou stranu se historie většinou omezovala na historii vlastního národa, na ospravedlňování „národa“ a jeho suveréna – „lidu“ (25)

• ekonomie se institucionalizuje taktéž v 19. století . v rámci právnické, popř. filosofické fakulty, nahrazuje „politickou ekonomii“ a to především v důsledku v 19. století převládající liberální politické ekonomie, která spatřuje ekonomické chování spíše jako odraz univerzální individualistické psychologie nežli jako sociálně konstruovanou instituci (26)

• v Německu se v 19. století ustavuje obor tzv. Staatswissenschaften: směs ekonomické historie, jurisprudence, sociologie a ekonomie, zdůrazňující historické zvláštnosti různých „států“, aspirace na plnění funkce poskytovatele vědění užitečného pro stát – ve 20. století nahrazen termínem Socialwissenschaften (27)

• sociologie: podle Comta má zaujímat nejvyšší místo v hierarchii věd: má jít o integrovanou a sjednocenou „pozitivní“ vědu. Ovšem ve skutečnosti dochází k rozvinutí sociologie coby vědního oboru až ve 2. pol. 19. století, zvláště v důsledku institucionalizace a přesunu aktivit spolků pro sociální reformu na půdu univerzit (27-28)

• vznik antropologie: „Tak jako sociologie začínala převážně jak aktivita spolků pro sociální reformu probíhající vně univerzit, začínala antropologie převážně mimo univerzity jako praktická činnost objevitelů, cestovatelů a úředníků koloniálních správ evropských mocností. Obdobně jako sociologie se institucionalizovala jako univerzitní obor, ale byla zcela oddělena od ostatních sociálních věd, které studovaly západní svět.“ (29-30)

• psychologie, alespoň zpočátku usilovala o zařazení do skupiny přírodních věd (35-36)

• sociální psychologie většinou nezískala autonomní postavení, přežívala jako podobor sociologie (36)

• integraci psychologie do skupiny sociálních věd nenapomohla ani psychoanalýza: sama se zrodila v rámci medicínské praxe, navíc svou „výstředností“ přesahovala mnohdy rámec univerzitních struktur (36)

• vliv „evoluční teorie“ v sociálních vědách: „Pojem přežití nejschopnějších byl značně využíván i zneužíván a často se zaměňoval s konceptem úspěchu v prostředí konkurence. Nepřesná interpretace evoluční teorie byla využívána k vědecké legitimizaci předpokladu, že pokrok dosáhl vrcholu v samozřejmé nadřazenosti současné evropské společnosti: teorie stádií společenského vývoje vrcholících v industriální civilizaci, liberální interpretace historie, klimatický determinismus, Spencerova sociologie.“ (37-38)

• snaha sociálních věd odlišit se od čistě „idiografické“ historie: „Většina nomotetických sociálních věd nejprve zdůrazňovala to, čím se liší od historických oborů: zájmem dospět k poznání obecných zákonitostí, o kterých se předpokládalo, že ovládají lidské chování, připraveností vnímat zkoumané jevy jako případy (ne jednotliviny), potřebou rozložit lidskou skutečnost, aby mohla být analyzována, možností a žádoucností přísných vědeckých metod (jako je teoreticky založené formulování hypotéz, které jsou ověřovány pomocí přísných, a pokud možno kvantitativních, postupů), preferování systematicky vytvářené průkaznosti (např. daty empirických šetření) a řízeným zkoumáním získaných textů a písemných zlomků.“ (39-40)

• k r. 1945 jsou hlavní sociálně vědní obory v zásadě institucionalizované, jsou jasně odlišeny jak od věd přírodních na jedné straně tak na straně druhé od humanitních oborů, které zkoumaly kulturní, mentální a duchovní produkci „civilizovaných“ lidských společností (40)