Seminar2 (1)

Jsou takové smlouvy pramenem práva? A co smlouvy na úrovni jednotlivých podniků?

Které z následujících smluv jsou normativní:

1. Smlouva ze dne 14. července 2005 (65/2006 Sb.m.s.) mezi Českou republikou a Rakouskou republikou o policejní spolupráci,

2. Smlouva z 23. května 2000 (48/2001 Sb.m.s.) mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o poskytování a úhradě zdravotní péče,

3. Úmluva Rady Evropy z 4. dubna 1997 (96/2001 Sb.m.s.) o lidských právech a biomedicíně,

4. Dohoda ze dne 9. dubna 1998 (82/2007 Sb.m.s.) mezi vládou České republiky a vládou Bulharské republiky o předávání a zpětném přebírání osob,

5. Smlouva z 28. dubna 2003 (79/2005 Sb.m.s.) mezi vládou České republiky a vládou Francouzské republiky o zamezení dvojího zdanění a zabránění daňovému úniku v oboru daní z příjmu a z majetku,

6. Úmluva o právech dítěte ze dne 20. listopadu 1989 (104/1991 Sb.).

2.6. Ústava ČR čl. 10: Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.

Do 1.6.2002 bylo účinné znění: Ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, jsou bezprostředně závazné a mají přednost před zákonem.

Na jaké mezinárodní smlouvy se vztahuje citované ustanovení ve znění před novelou a po novele? Jaké postavení mají mezinárodní smlouvy z hlediska právní síly v právním řádu České republiky podle původního a podle nového znění tohoto článku?

Čl. 95 Ústavy ČR: (1) Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.

(2) Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu.

Nález ÚS ČR č. 403/2002 Sb.: Z ústavní maximy podle čl. 9 odst. 2 Ústavy neplynou konsekvence toliko pro ústavodárce, nýbrž i pro Ústavní soud. V nepřípustnosti změny podstatných náležitostí demokratického právního státu je obsažen i pokyn Ústavnímu soudu, dle kterého žádnou novelu Ústavy nelze interpretovat v tom smyslu, že by jejím důsledkem bylo omezení již dosažené procedurální úrovně ochrany základních práv a svobod.

Ústavní zakotvení všeobecné inkorporační normy, a tím překonání dualistické koncepce vztahu práva mezinárodního a práva vnitrostátního, nelze interpretovat ve smyslu odstranění referenčního hlediska ratifikovaných a vyhlášených mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách pro posuzování vnitrostátního práva Ústavním soudem, a to s derogačními důsledky. Proto rozsah pojmu ústavního pořádku nelze vyložit toliko s ohledem na ustanovení čl. 112 odst. 1 Ústavy, nýbrž i vzhledem k ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy, a do jeho rámce zahrnout i ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy o lidských právech a základních svobodách.