Příliš slábi ve víře

Druhá část knihy se zaměřuje na historický vývoj náboženského života v českých zemích. Nejprve Nešpor „český případ“ sleduje s ohledem na dění v průběhu 19. a první poloviny 20. století, poté se snaží odpovědět na otázku, „za co mohou komunisté“. Tematizuje problém návaznosti na antiklerikální smýšlení české společnosti před nástupem komunismu.

Ve třetí části se Z .R .Nešpor soustředí na současný stav náboženství v ČR. Autor rozděluje obyvatelstvo do typů podle jeho duchovní orientace – tradiční věřící / alternatívní spiritualisté / ateisté- a snaží se popsat jejich vzájemné vztahy. Autor se dále věnuje problematice cizí religiozity. Poté se věnuje některým otázkám náboženství a jeho fungování v České republice , pozici v médiích a ve veřejných prostorech. Vliv náboženství na rodinu a její fungování a hodnoty.

Jedním z hlavních rysů této knihy je její důraz na sociální a kulturní rovinu působení náboženství a religiozity. Oproti oblasti politických a církevních dějin , které jsou v ČR propracované bylo doposud velmi málo bádáno nad náboženském vlivu na kulturu a společnost. Další charakteristikou autorova vypořádání se s tématem je jeho kritický postoj ke spontánnímu sekularizačnímu působení na modernizaci. Nešpor poukazuje na různé scénáře náboženského vývoje po nástupu modernity tak jako na různé vzorce sekularizace.

Česká společnost podle standardů vykazuje v evropském kontextu velmi nízkou míru religiozity, kterou mylně vydává za ateismus. Přitom jde ve skutečnosti o distanci od úzce vymezeného náboženství /duchovna. U zrodu takovéto české sekularity je politicky-kulturní definice náboženství , která vznikla ze zápasů o emancipaci českého národa v habsburské monarchii. Na tuto navázala éra 1. republiky a posléze komunistický režim. Předchozí režim účinnost sekularity výrazně podepřel politickými prostředky, čímž posílil progresivistickou představu o náboženství jako o přežitku . Z tohoto vzešel fenomén bezvěrectví ze zvyku spíš než z přesvědčení. Nešpor říká , že minulou i současnou situaci české religiozity i jejího odmítání lze charakterizovat výrokem příliš slábi ve víře, ať už si pod vírou představíme cokoliv, kde nejdůležitějším faktorem je zvyk. Zvykovost mapuje na způsobu loučení se s mrtvými (církevní pohřby stále klesají, lidem je jedno co s nimi bude po smrti).

Pátrání po původu zmíněné kulturní konstelace, která se následně v české populaci coby „zvyk“ udržovala, začíná Nešpor v éře před Velké francouzské revoluci. Nešpor na český případ nahlíží v kontextu evropského odcírkevnění. Tento proces je z historického pohledu velmi výjimečný i v rámci celé západní a střední Evropy. Vývoj v českých zemích podle něj reprezentuje dobrý příklad „toho, jak ideologie a vzdělanostní režim sekularismu ve jménu národa a pokroku destruovaly etablovanou zbožnost a samy se staly jakousi implicitní, náhražkovou religiozitou.