Příliš slábi ve víře

Náboženskou situaci po roce 1948 autor komentuje tak , že komunistický režim cílil ve svém protináboženském ražení primárně na sociální rovinu a to úspěšně. Důsledkem toho byla postupná a relativně hluboká privatizace a deinstitucionalizace náboženství. To bylo až na některé regionální výjimky vypuzeno z veřejného prostoru do soukromí a současně vyloučeno ze společnosti, z věřících se stávali občané druhé kategorie.

Dále Nešpor užívá pojmu náboženský analfabetismu. Označuje se tím stav celospolečenské absence znalostí o náboženství. Nebo spíše přítomnosti zkreslených přestav o něm. Známky náboženského analfabetismu můžeme pozorovat na české společnosti dodnes. Například v souvislosti v debat o majetkovém vyrovnání mezi státem a církví. V této souvislosti stojí otázka do jaké míry proces odcírkevňování a náboženský analfabetismus nesouvisí s komunistickým režimem. Ale spíš s obecnou dynamikou společnosti-urbanizace, růst vzdělanosti. Protože podobné náboženské trendy se objevovali jak na východní straně tak i za železnou oponou, kde s komunistickým faktorem nelze počítat.

Proměna (křesťanských) věřících v české společnosti je stále výraznější, v níž stále významnějším faktorem se stávají nový věřící. Ti se svém chápáním víry podstatně odlišují od tradičního typu věřících. Toto dovoluje větší prostor pro rozvoj spirituálního trhu. Největší šanci na úspěch mají skupiny , které se drží od církví. Čeští nevěřící ve většině případů nejsou uvědomělými a přesvědčenými ateisty. K protinábožensky rozšířeným postojům vedli jiné důvody ne vnitřní přesvědčení o neexistenci a nesmyslnosti transcendentna a náboženství. Tento postoj se získává automaticky podobně jako dříve. Minulé generace získávaly religiozitu a ztotožňovali se s ní ani ne tak kvůli nějakému osobnímu rozhodnutí jako spíše ze zvyku.

Pozice České republiky se dle Nešpora vyznačuje speciální vyhroceností negativního postoje k náboženství a umenšenou rolí křesťanství jakožto funkčního sociokulturního základu společnosti – ve prospěch „pokrokového sekularismu“. V praxi tak vztah české populace k náboženství funguje na bázi jeho odmítnutí, přičemž je jeho chápání výrazně formováno dějinnou zkušeností s církevním křesťanstvím. Je zde předložen obraz Čechů a Češek jako národa přesvědčeném o vlastní pokrokovosti, jež se významně projevuje v oproštěnosti od „náboženských přežitků“, a výjimečnosti či vyvolenosti, která jej předurčuje k tomu vést svět. Častou součástí vysokého českého se významně národního sebehodnocení je tvrzení, že jsme se na rozdíl od jiných národů dokázali rychle zbavit náboženství. V České republice je sekularizace stále vnímána jako jeden z klíčových projevů pokroku.