Geodezie (5) - Kartografie, Katastr nemovitostí

152

14    KARTOGRAFIE 

 
Kartografie je vědní a technický obor zabývající se zobrazením Země, kosmu a 

kosmických těles a jejich částí, objektů a jevů na nich a jejich vztahů, jejich výzkumem a 
poznáním  prostřednictvím  kartografických  děl.  

Kartografické dílo je výsledek kartografického znázornění zemského povrchu, kosmu, 

kosmických těles a jejich částí, objektů, jevů a jejich vztahů na nich, spolu s textovými a 
jinými  například obrazovými doplňky. Kartografickým dílem je například mapa, soubor map, 
mapový atlas, globus, ale rovněž CD-ROM s mapovým obsahem nebo mapy umístěné na 
internetu. 

Kartografie se dále člení na nauku o mapách, matematickou kartografii, kartografickou 

tvorbu, kartografickou polygrafii a reprografii, kartometrii a na kartografické metody 
výzkumu. Dalším kriteriem pro dělení kartografie je její rozdělení na teoretickou kartografii a 
praktickou (aplikovanou) kartografii. 

14.1    Tvar a rozměry zemského povrchu  

14.1.1    Referenční plochy  

Povrch zemského tělesa je velmi členitý, takže ho pro kartografii a mapování musíme 

nahradit tzv. topografickou plochou, která vyloučí bezvýznamné, drobné tvary skutečného 
povrchu. Ta však nelze jednoduše zobrazit do roviny, a proto se přechází na vhodnou 
matematicky jednoduše definovanou plochu, která se pak zobrazí do roviny. 

Používají se hladinové plochy, což jsou souvislé plochy ve všech bodech kolmé 

k tížnicím Země. Nulová hladinová plocha pomyslně procházející i pod pevninami se nazývá 
geoid. Ten je však po matematické stránce natolik složitý, že se raději nahrazuje účelnějším 
elipsoidem, který se nejvíce blíží ke geoidu. Zemský elipsoid má velmi malé zploštění, a 
proto jej v řadě úloh nahrazujeme koulí. Pro práce velmi malého územního rozsahu 
považujeme zemský povrch za rovinu. Elipsoid, koule a rovina jsou referenční plochy. 

Referenční elipsoid  

Referenční elipsoid je rotační těleso, které vznikne otáčením mírně zploštělé elipsy 

kolem vedlejší osy. Když tímto elipsoidem nahradíme geoid, pak odchylky mezi plochou 
geoidu a elipsoidu dosáhnou až několika desítek metrů. Rozdíly ploch se zjišťují pomocí 
tížnicových odchylek, což je úhel, který svírá tížnice geoidu a normála elipsoidu. 

Na výpočtech rozměrů referenčního elipsoidu pracovaly  skupiny vědců už 

v devatenáctém století. Konstanty referenčního elipsoidu určili: Bessel v roce 1841, Hayford 
v roce 1910, Krasovský v roce 1940. Podle posledních měření byl v roce 1980 stanoven 
nejnovější Geodetický referenční systém, který se užívá pro všechny mezinárodní vědecké 
práce.