Elektrotechnika_1_Skripta

směr postupu integrace od bodu 1 k bodu 2. Změna směru čítací šipky se vyznačuje záměnou 
pořadí číslic v indexu napětí, z rovnice ( 1.3 ) pak vyplývá 

21

12

u

u

−

=

, viz Obr. 1.5. 

 
 
 
Obr. 1.5:

  Čítací šipky napětí 

Pokud je napětí funkcí času, která nabývá kladných i záporných hodnot, je skutečný smysl 
totožný se smyslem vyznačeným v tom časovém úseku, kdy funkce 

u(t) nabývá kladných 

hodnot. 

Potenciál

 bodu v poli je úměrný práci, kterou musíme vynaložit, abychom dopravili 

kladný zkušební náboj do daného místa z  místa, jehož potenciál pokládáme za nulový. Značí 
se řeckým písmenem 

ϕ  a měří opět ve voltech [V]. Obecně lze hladinu nulového potenciálu 

volit libovolně, např. na Obr. 1.3 je za ni zvolena rovina souměrnosti stejně velikých 
korespondujících nábojů. V praxi se bod nulového potenciálu (tzv. referenční bod) uvažuje 
obvykle na povrchu Země, u konkrétního elektrického zařízení je to pak povrch kovové 
skříně, ve které je zařízení instalováno. V případě elektrostatického pole vytvořeného 
izolovaným nábojem se za bod nulového potenciálu považuje korespondující náboj umístěný 
v nekonečnu. Pro získání názorné představy o rozložení pole spojujeme body stejného 
potenciálu do tzv. ekvipotenciálních ploch, na Obr. 1.3 naznačeny plnými čarami. Potom 
siločáry popisující pole vycházejí z ekvipotenciálních ploch kolmo. Podle definice lze tedy 
potenciály bodů 1 a 2 vyjádřit jako 

∫

∫

⋅

−

=

⋅

−

=

1

0

1

0

1

1

s

d

E

s

d

F

q

r

r

r

r

ϕ

  , 

( 1.4 )

∫

∫

⋅

−

=

⋅

−

=

2

0

2

0

2

1

s

d

E

s

d

F

q

r

r

r

r

ϕ

  , 

( 1.5 )

kde dolní integrační mez označuje bod nulového potenciálu. Ze vztahů ( 1.3 ), ( 1.4 ) a ( 1.5 ) 
je dále zřejmé, že napětí mezi dvěma body nebo ekvipotenciálními plochami lze vyjádřit také 
jako rozdíl potenciálů 

2

1

12

ϕ

ϕ −

=

u

  . 

( 1.6 )

Jestliže elektrodu umístěnou izolovaně v nevodivém prostředí nabijeme nábojem 

Q, 

povrch elektrody je ekvipotenciální plochou a má napětí 

ϕ

=

u

. Definujeme kapacitu  

elektrody jako 

u

Q

C

=

( 1.7 )

a měříme ji ve faradech [F].  Častější je případ,  kdy  použijeme  dvou  elektrod,  z nichž 
jednu nabijeme nábojem 

Q  a druhou nábojem –Q, jak je tomu  např. na Obr. 1.4. Taková 

konfigurace se nazývá kondenzátor  (kapacitor).  Kapacita kondenzátoru je opět 
definována dle ( 1.7 ) jako podíl náboje