Otázka 19 - Fiskální politika

Financování deficitu: dlouhodobé financování, emisní financování

Nástroje fiskální politiky

Vestavěné stabilizátory – působí automaticky (progresivní daň z příjmu, pojištění v nezaměstnanosti, státní výkup zemědělských přebytků, subvence a dotace k cenám zemědělské produkce)

Záměrná (diskreční) opatření – jednorázové rozhodnutí státních orgánů (změny daňových sazeb, změny ve struktuře vládních výdajů, změny ve výši jednotlivých položek rozpočtových výdajů)

Viditelná ruka státu

Keynesova hlavní myšlenka byla, že tržní ekonomika již není schopna úspěšně fungovat pouze na základě samoregulačních tržních sil. Proto hledal možnost nápravy a nelezl ji v hospodářské politice státu. V podstatě tento vývoj znamená přechod od neviditelné ruky trhu k „viditelné ruce státu“. Stát má ovšem zasahovat pouze tehdy, když dojde k selhání tržního mechanismu. Viditelnou ruku státu chtěl uplatnit hlavně při řešení otázky nezaměstnanosti a také efektivní (agregátní) poptávky. Viditelná ruka státu znamená zásahy v rámci fiskální politiky ke stimulaci agregátní poptávky, využívání vládních výdajů a zdanění.

Keynesiánská hospodářská politika

Je založena na ovlivňování AD - agregátní poptávky (zvednutím se zvedne HDP a zaměstnanost), možnosti – zvyšováním vládních výdajů, zdaňováním bohatých (ty mají velké úspory, které způsobují malou AD, daně od bohatých dávají chudým, kteří utrácí a tím zvedají AD), levná úroková míra (zvýšení množství peněz → zvýšení investic).

Efekt vytěsňování

Když si stát půjčuje od obyvatelstva (vnitřní dluh), vytěsňování soukromé spotřeby a investic.

Lafferova křivka

t = optimální daňové zatížení – daňová sazba, která maximalizuje daňové příjmy do státního rozpočtu

Vyšší než optimální daňové zatížení se projeví v nižších rozpočtových příjmech.

Při nulové daňové sazbě nebudou žádné příjmy, při 100% sazbě nebude nikdo ochoten pracovat a tudíž budou příjmy také nulové.

Racionální očekávání

Škola racionálního očekávání je ekonomická teorie, která vznikla v USA na počátcích 70. let 20. století. Jejím východiskem je hypotéza racionálního očekávání: „ekonomické subjekty vytváří svá očekávání tak, že berou v úvahu všechny relevantní informace o současnosti i budoucnosti, které mají k dispozici“. Dospělo se tak k závěru, že neexistuje krátkodobá zaměnitelnost inflace a nezaměstnanosti, protože ekonomické subjekty nepodléhají peněžní iluzi, ale předpokládají cenový a mzdový růst.

Neúčinnost hospodářské politiky

Je nejvýznamnějším přínosem školy racionálních očekávání. Stát svou hospodářskou politikou usiluje o vyvolání určitého chování ekonomických subjektů. Nepočítá však s racionálním očekáváním ekonomických subjektů, které jsou schopny předvídat důsledky těchto zásahů a předem se jim přizpůsobit. Na ekonomiku má proto vliv jen hospodářská politika, která má charakter překvapení nebo šoku.