TTMV 11
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
- konstruktivismus Alexandra Wendta je chápán jako střední cesta mezi kritickými a pozitivistickými teoriemi mezinárodních vztahů, ale základní teoretická východiska náleží ke kritické tradici
- Wendtova teorie vychází z možnosti vědecky objektivního poznání reality mezinárodních vztahů (epistemologie), která je konstituována na základě sdílených představ aktérů mezinárodních vztahů (ontologie)
- v tomto smyslu podniká radikální rekonstrukci Waltzova neorealismu, jejímž cílem má být konstruktivistická systémová teorie, která si zachová přehlednost a výstižnost neorealismu
- Wendt kritizuje neorealismus za to, že je čistě materialistický, nebere v úvahu vliv sdílených představ na mezinárodní vztahy
- Wendt se shoduje s neorealistickým pojetím mezinárodního systému jako anarchistického složeného z podobných jednotek (států) bez existence nadřazené autority
- na rozdíl od Waltze tvrdí, že anarchický charakter systému není příčinou přirozeně konfliktního prostředí – dle Wendta vůbec nemusí být konfliktní
- státy v anarchických podmínkách nemají důvod ani k vzájemnému nepřátelství, ani k pocitu ohrožení = nepřátelství a hrozby jsou výsledkem toho, jak státy interpretují vzájemné signály (chování) a jak na ně reagují
- vyvozovat mocenskou politiku z faktu anarchie – jak to dělá Waltz – je chybné, protože „Anarchie je to, co z ní státy udělají.“
- dotýká se vztahu mezi aktérem a strukturou – Vytváří struktura (mezinárodní systém) aktéry (státy) nebo naopak? Co je primární? → konstruktivisté je považují za rovnocenné a ukazují jejich vzájemnou spjatost
- Wendt nepřikládá zdaleka takový význam distribuci moci měřené vojenskými schopnostmi – za rozhodující charakteristiku struktury systému považuje tzv. kulturu anarchie
je dána představami, které sdílí společenství států a které obecně definují vztah jednoho státu k druhému
- Wendt se tedy nedomnívá, že absence mezinárodní vlády musí automaticky vést k nedůvěře a konfliktům (to se opírá o neudržitelnou představu o neměnnosti negativní lidské přirozenosti)
naopak tvrdí, že státy jsou schopné v důsledku vzájemných interakcí rozvíjet stále pevnější modely spolupráce, které se postupně zažívají a stávají se něčím automatickým
- rozlišuje tři kultury anarchie, které na sebe vývojově navazují a liší se mírou násilí v mezinárodních vztazích:
hobbesovská kultura anarchie
lockovská kultura anarchie
kantovská kultura anarchie
- hobbesovská kultura anarchie – vztahy nepřátelství – státy si navzájem upírají právo na existenci a vedou proti sobě zničující války
Hobbesův Leviathan – člověk má svobodnou vůli a své potřeby, které se snaží naplnit → dochází k boji všech proti všem, hlavně pokud jsou zdroje omezené = vytvoří Leviathan, který na ně bude dohlížet