filosofie-otazky-a-odpovedi-ke-zkousce

Křesťanská katolická církev má svoji ústavu, papežská instituce vznikla z toho, že prvenství biskupa římské církevní obce bylo uznáváno na základě antické tradice na Západě i na Východě. Církev římská byla pokládána za „stěžej“ (cardo) všech ostatních církví a členové jejího presbyteria sluli podle toho „kardinály“ (klerici cardinales). K církevním institucím náleží též církevní hierarchie, synody a koncily, mnišské řády a kláštery, aj.

Spor o zdroj pravdy

• U nositelů kultur východních civilizací, které se v Evropě stávali křesťany, šlo o otázku, kdo má pravdu, ale ta jim dávala smysl jedině ve vztahu k sociální hierarchii. Staletá zkušenost východních národů totiž vylučovala, že by podřízený – a tedy člověk obecně – mohl mít pravdu, která by popírala stanovisko jeho nadřízeného. Východní národy tedy reflektovaly zvyklosti ve své polarizované společnosti, skládající se z privilegovaných a neprivilegovaných (třídní „kontra“).

• Na Západě se již od dob Aurelia Augustina vědělo, že pravda je na sociální hierarchii nezávislá, což našlo výraz v tvrzení, že sv. Duch vychází z Otce i Syna sv., a tedy i z člověka. Západ zde navazoval na antickou tradici logického důkazu, zachovanou v Aristotelově díle Organon a v logice stoiků.

Křesťanství u germánských kmenů

• Již před pádem římské říše byly některé germánské kmeny křesťanské (královna Markomanů Fritigil kolem r. 395 přijala poučení o víře křesťanské od milánského arcibiskupa Ambrože.)

• Také Gothové a Vandalove ze sz. Černomoří byli již křesťany, tzv. ariánského vyznání, přijímali Areiovo učení, že Ježíš není přímo Bohem, ale člověkem, na němž mimořádným způsobem ulpěla přízeň vyšší moci, „milost Boží“. Nikajský koncil (r.325) to odmítl jako kacířství. Gothští ariáni popírali, že by sv. Duch byl božské podstaty a tedy zdrojem pravdy a vycházel z Otce i Syna (jak již od dob Aurelia Augustina bylo přesvědčením církve). Pravda byla ariánům spojena výlučně s přízní vyšší moci, které privilegovaní vděčili za své společenské postavení, o němž věřili, že je od Boha. Jejich postavení tato víra legitimizovala.

Oddělení východního a západního křesťanství

V r. 860 konstantinopolský patriarcha Fotios odsoudil učení a Filioque jako kacířství a nastal spor mezi východním a západním křesťanstvím.

Ve franské říši bylo formulováno jasné stanovisko k Filioque r. 868 na synodě ve Wormsu, které Fotiovy důvody odmítlo.

Na Moravě se tyto události osudově dotkly moravské církve a arcibiskupa Metoděje, Fotiova žáka.

Po sesazení Fotiově spor na sto let utichl, obnoven byl až r. 1043 patriarchou Michalem Cerulariem, kdy došlo k definitivnímu oddělení obou církevních větví.

Rusové byli původně katolíci řecko-slovanského obřadu a kyjevský velkokníže Izjaslav (1054-1078) učinil Rus papežským lénem, ale metropolita Nikefor, řeckého původu jako první začal do ruské církve vštěpovat rozkol, který nakonec přivedl Rusy k pravoslaví.