výtvarná složka

Jídelní stůl je šedivý, dřevěný, stojí u něho dvě, matně skleněné, tmavě modré židle. Třetí židle patřící ke stolu je pod obrazem psa. Na pohovce je asi sedm větších či menších polštářů různých barev. Jsou zde dva modré, světlé a tmavé barvy, několik bílých a v neposlední řadě jeden barevný a jeden hnědý s kulatými vzory. Na pravé straně vedle pohovky je na zemi umístěný černý stojánek na noviny a za ním černá, velká lampa, která svítí po celou dobu představení. Na stolku před pohovkou je láhev bourbonu se dvěmi skleničkami.

Představení začíná v jídelně. Na stole je nachystaná večeře pro dva a pan Bérand z karafy rozlévá růžové víno do dvou skleniček. Pan Bérand je oblečen ležérně do světle béžových kalhot s proužkovými kšandami a modrými botami. Přes světle modrou košili má přehozenou tmavě modrou svetrovou vestičku. Jeho žena má světle béžovou sukni po kolena s červeným úzkým páskem. Pod světle růžovým svetříkem má bílou halenku. Uhlazený oděv jí doplňují nenápadné zlaté doplňky a červené boty s páskem přes kotník. Při jídle si Bérand i jeho žena paní Bérandová pokládají na klín bílý hadrový ubrousek.

V prvním dějství je na konferenční stolek položen starší červený drátový telefon s černým sluchátkem, který Schmitt vyndá z pohovky. Pes na obrázku je oblečen do růžových šatů s růžovým kloboučkem. Má blonďatou paruku a brýle. Pan Bérand mluví o nahrazení obrazu jeho matky, který nám však nebyl ukázán. Když manželé zjistí, že věci nejsou, jak mají být, začnou prohledávat byt. Knihy z poliček jsou přeneseny na stůl, z ložnice je doneseno několik druhů kabátů a bund, které jsou hozeny na zem uprostřed místnosti. Když ani klíče nepasují do domovních dveří Pan Bérand v rozčilení kopne do stěny. Ovšem v místě, kde je zabudovaná skříň a z ní vypadne nafukovací panna. Po celou dobu zmatku nosí paní Bérandová v ruce ubrousek od večeře a nyní s ním otírá otisky prstů ze zbraně, která by tu také neměla být. Vše, co v „cizím“ bytě manželé najdou, je příznakem absurdity představení.

Když zazvoní domovní zvonek, paní Bérandová přehodí donesené kabáty přes nafukovací panu. Přichází policista, jehož do bytu vpouští domovník. Byt se nyní mění ve „vězení“, protože domovník pokaždé byt uzamkne a jako jediný má klíče. Domovník je podobně jako pan Bérand oblečen ležérně. Má černé kalhoty s černými botami, bílou košili s tmavě modrou vestičkou a přehozeným bledě modrým svetrem. Doprovází policistu v lucemburské hnědé uniformě s vysokou čepicí. V místnosti zůstane vyptávající se policista. Manželé si přehazují pistoli, kterou posléze ukryjí za polštáře do gauče. V dalším jednání již pistoli nevidíme. Když manželé odpovídají oklikou, policista výhružně vystřelí. A právě zde je splněna funkce vázy s větví, která původně vypadala jen jako okrasa. Ve váze je nainstalováno výbušné zařízení, které přesně ve chvíli výstřelu vybuchne a větev odletí. Vypadá to tedy, jakože policista ustřelil větev ve váze. Nervy paní Bérandové pracují, a proto si několikrát nalévá bourbonu. Když chce policista vidět doklady, musí pan Bérand pro kabát do zádveří. Nakonec z kapsy vyndává velkou černou peněženku a z ní občanský průkaz. Ten ovšem ihned strká do pusy a žvýká, než jej policista donutí ho vyplivnout. Pomačkaný a oslintaný průkaz policista narovnává a utírá do kabátů položených na zemi. Když policista potřetí vytahuje zbraň paní Bérandová se vzdává s příbory v rukách, které posléze leští stále stejným ubrouskem od večeře.