Umění zářící z obrazovky - esej

Pro porovnání, celkový příjem České televize v roce 1998 činil 4,6 miliardy Kč (přibližně 3 miliardy Kč tvořil příjem z koncesionářských poplatků, přes jednu miliardu výnosy z vysílání reklam a zbytek příjmu tvořily doplňkové aktivity).

Do nákladů může tato veřejnoprávní televize zahrnout výdaje za satelitní vůz potřebný k přímému přenosu (kolem 15 milionů Kč), výdaje na telekomunikační spoje (v roce 1998 bezmála 700 milionů Kč) a řadu dalších.

Moderátor jako zprostředkovatel a způsob reprezentace

Ať už jde o televizi či rozhlas, důležitou osobou je pro tato média bezpochyby osobnost moderátora, díky kterému reprezentují sebe samotné. „Ve většině typů produktů závisejí média na „známých osobnostech“, jež jim slouží jako nástroj k tomu, aby navázala kontakt s příjemci.“5 Hlavní podstatou dosazení osoby moderátora je opět navození pocitu lidského kontaktu mezi ním a příjemcem. Funkcí moderátora je především přitahovat příjemce k pořadu, stejně tak, jako tomu činí herci ve filmech. Stává se tak určitým vypravěčem hlavní dějové linie. V mediální komunikaci je jeho role velmi důležitá, nejenže přitahuje publikum, ale také přináší konkrétní mediální instituci komerční zisk, má svoji tržní hodnotu a stává se tak nástrojem marketingu. Oproti hostům pořadu, moderátor navazuje prostřednictvím kamery přímý oční kontakt s příjemcem, což má také za následek odbourávání vnímání přítomnosti technologie, vedoucí k větší přirozenosti. Pro některé typy pořadů je moderátor dokonce klíčovým prvkem (zpravodajství, diskusní pořady, soutěže …)

Účinky médií

Ve spojitosti s médii je třeba řešit také otázky týkající se účinků médií, které v jistých případech mohou být negativní. Jedná se nejčastěji o vliv televize na děti, rodinný život. Při zkoumání vlivu televize na rodinu a kvalitu rodinného života dochází k teorii o rozdílných preferencích jednotlivých členů rodiny, co se týče výběru pořadů, díky čemuž jsou rodinní příslušníci před televizní obrazovkou pasivní.

Zcela protikladnou a daleko pravděpodobnější představou je však situace, že médium je naopak podnětem k diskuzi mezi členy rodiny. Společné prožívání mediální komunikace je daleko častějším jevem, než by se mohlo zdát.

V případě vlivu televize na diváky dětského věku bývá důvodem obav možná skutečnost, že tito příjemci nejsou schopni rozlišovat fakta od fikce. Jak prokazují výzkumy, v období přibližně kolem osmého roku života je dítě schopno rozlišovat mezi faktem a fikcí, není zde však zárukou, že vlivy médií na dítě v mladším období se nemohou projevit až s odstupem času. Úskalím televize je i případ, kdy televize dětem zobrazuje konkrétní typy reakcí v různých modelových situacích, které si mohou osvojit, ač nejsou správné. Žádný výzkum ovšem neprokázal z této situace vyplývající předpoklad, že si dítě osvojí v první řadě nejméně žádoucí modelové chování. „To, co se říká o dětech jako televizních divácích, často vypovídá mnohem víc o dospělých, kteří to říkají, než o dětech samotných.“6