Kniha od Antonína Langera Úspěch veřejné promluvy

Kniha od Antonína Langera Úspěch veřejné promluvy, Kapitoly z rétoriky jenž je

cílem mé recenze, byla vydána nakladatelstvím FORTUNA v Praze roku 1993 a jedná se o její první vydání. Jednoduchými ilustracemi řečnících postaviček ji doplnil Václav Hradecký. Kniha respektive příručka si klade za cíl podat pomocnou ruku všem těm, kteří tápou ve světě rétoriky a rádi by zlepšili své řečové schopnosti, ale stejně tak je určena lidem, co rétoriku studují či se jí více zabývají.

Na první pohled tenká knížka má opravdu co nabídnout a byla by chyba domnívat se, že dílo není hodnotné a nemůže poskytnout praktické a velmi dobré rady. Zde totiž jednoduše platí, že méně je více. Autor na sto dvou stranách brilantně vystihuje podstatu věci. Knihu rozděluje do tří částí a ty se následně dělí na kapitoly.

Při otevření knížky se ihned začteme do krátkého, leč poutavého úvodu. Jako budoucí pedagožka oceňuji, že podtrhuje význam řečnického umu u učitelů. Domnívám se, že dokázat se jasně a stručně vyjádřit, je klíčovou vlastností u tohoto povolání. Naprostou souhlasím s autorovým návrhem, aby se rétorika vyučovala na středních školách. Ovšem jako neúplné mi připadá tvrzení, že výuku rétoriky zvládne zkušený češtinář. Věřím tomu, že by jistě nebylo nezajímavé, pokud by se výuky rétoriky zhostili také například vyučující matematiky, biologie či tělocviku. Každý používá při výuce trochu jiný slovník, čímž by se výuka tohoto předmětu obohatila, jelikož češtináři mívají někdy jednostranný pohled na věc. Líbí se mi, že se autor v krátkém úvodu rovněž zmiňuje o starověkém učiteli rétoriky Kvintiliánovi a připomíná, že to byl právě tento velký rétor, který vnímal tento obor jako komplexní soubor stylistiky, gramatiky, fonetiky, logiky a podobně.

V první části knížky která se jmenuje Nauka o řečnictví nás autor v jednotlivých kapitolách postupně zavádí do světa historie této disciplíny, popisuje techniku řeči a věnuje se i správné výslovnosti. V podkapitole Stručná historie řečnictví nás čeká výčet prvních historických zmínek o rétorice. Nemusíme se však obávat nudného popisu, nýbrž však zajímavého vyprávění o tom, jak vrtkavou vědou řečnictví je. V historii lidstva se střídala období, kdy byla tato disciplína opěvována s obdobími, kdy byla upozaďována. Dovídáme se, že historie rétoriky sahá do dob antického Řecka, kde se jí jako vědní disciplíně dávalo velkého prostoru a významu. Právě z této doby pochází mnoho významných učitelů rétoriky jako například Corax či Teisiás. Nechybí ani srovnání s dobou nedávnou. Na našem území se v období komunismu výuce této disciplíny nevěnovala, především ze strachu z řad ústavních funkcionářů, téměř žádna pozornost. Velmi mě pak pobavila především Langrova poznámka o kvalitě výuky této disciplíny na českých školách v období před revolucí: „V nejnutnější míře se umění mluvit sice vyučovalo, ale podle počtu učitelů, kteří se dnes léčí na foniatrických klinikách, protože nedovedou technicky správně využívat svůj hlas, lze soudit na kvalitu výuky“.1