Kniha od Antonína Langera Úspěch veřejné promluvy

V další kapitole nám autor podává teoretické poznatky o výslovnosti českého jazyka. Vše uvádí zajímavým citátem od Václava Vydra, jak si naivně myslíme, že umíme mluvit a zároveň apeluje, abychom věnovali našemu rodnému jazyku patřičnou péči. Na několika stranách nás pak autor bere na zajímavou cestu do světa znělosti a neznělosti, rázu, spodoby či přízvuku. Vhodně volí nespočet příkladů, díky kterým si čtenář dokáže vše lépe představit a uvědomit a opět se tak přistihujeme, jak si nahlas ověřujeme, že například v Evropě vyslovujeme skutečně fˇEvropě.

V druhé části příručky se posouváme od teorie k praxi. Nikoho asi nepřekvapí, že nám autor radí si řeč vždy pečlivě připravit a rozvrhnout do tří bodů, přičemž používá termíny jako invence, kompozice a interpretace. Langer zde opět využívá svého literárního umu a jasně a srozumitelně tyto pojmy vysvětluje. Bez povšimnutí nemůže zůstat pasáž věnována tomu, jak proslov vylepšit řečnickými obraty či figurami. Nutno říci, že čtenář je inspirován trefnými příklady anafory, tautologie, inverze či brachylogie. Neméně poučným je úsek o chybných argumentacích, tak zvaných kvaziargumentacích, kdy řečníci zneužívají svého rétorského umu, aby vnutili posluchačům svůj názor. Jedná se především o vydírání působením na city či vyhrožováním. Langer zmiňuje i argumentaci dovoláváním se autority, kterou již i Karel Čapek považoval za drzou a nevhodnou formu vyjadřování se. Bystrému čtenáři pak neunikne, že argumentaci typu: Jak jistě víte, jsem…Při vašem vzdělání… Je pro vás jistě hračkou pochopit3s oblibou používá náš pan prezident a autor u mě touto nadčasovou poznámkou získává plusové body.

Dále se dovídáme, jak má vypadat správný a úspěšný přednes. Velice důležité je, aby nás posluchači dobře slyšeli, drželi jsme správný rytmus řeči a používali vhodnou mimiku a gesta. Nic se ale nemá přehánět, aby projev nepůsobil spíše legračně. Následují i dvě ukázky oslavných řečí českých spisovatelů z doby Národního obrození. Najdeme zde mnoho řečnických figur, které jim dodávají patřičnou úroveň.

Stručná kapitola Druhy řečí nás seznamuje s dnešní rozmanitostí projevů. Rozdělit je můžeme podle délky, obsahu či cíle. Sám autor pak vyhraňuje šest typů, přičemž zdůrazňuje, že se mohou prolínat. Patří sem například proslov politický, náboženský či soudní. Nechybí samozřejmě ukázka, ovšem tentokrát mě Langer překvapil, že vybral ukázku náboženskou a ne politickou. Ze začátku sice působí nezáživně, ale končí zajímavou pointou.

V úplně poslední kapitole je poté dopodrobna vylíčena osobnost řečníka, jaká by měla být, stejně jako jeho vztah k posluchačům. Je inspirativní zamyslet se nad tím, jak může proslov ovlivnit, pokud se řečník usmívá, chová se přátelský, mírně, je vhodně a slušně oblečen, reaguje uvolněně, klidně a s humorem.