19. Rodina jako socializační a edukační prostředí

vztahy mezi rodiči a dětmi ve funkčních rodinách:

• oba rodiče vnímají děti podobně a mají vůči dětem podobná očekávání

• rodiče děti povzbuzují k řešení problémů, a to i v případech, kdy s řešením dítěte nesouhlasí

• rodiče se mohou zcela přiměřeně starat o děti, když mají šťastné manželství

• rodiče mají v rodině jednoznačně vedoucí roli a hranici mezi generacemi je zcela jasná

• pokud se rodiče v názorech na dítě liší, nediskutují o tom před dětmi a děti do tohoto sporu nevtahují

• děti mohou rodičům vzdorovat, rodiče však hlídají meze tohoto vzdorování

• rodiče děti přiměřeně oceňují za úspěchy

• rodiče vyjadřují ambivalentní postoj k postupující nezávislosti svých dětí

Postavení rodiny mezi výchovnými činiteli

Druhá polovina 20. století- prosazování zaměstnanosti rodičů a myšlenka, že rodiče přenechají značnou část odpovědnosti za výchovu dětí specializovaným institucím a využijí takto získaný čas pro své sebevzdělávání, veřejnou politickou činnost a zájmové aktivity. V této době vzniklo velké množství institucí pro výchovu dětí a mládeže a v době mimo vyučování – družiny mládeže, školní kluby, školy s celodenní péčí, internátní školy, domy pionýrů a mládeže, pionýrské stanice, lidové školy umění, kulturní osvětová střediska, dětské knihovny a čítárny, dětská kina a divadla, sportovní zařízení. Od těchto institucí se očekávalo, že převezme část z úkolů rodinné výchovy.

Ke změnám dochází na počátku 60. let. Odborníci hlásají, že rodina má nezastupitelné místo a úkoly při výchově dětí stejně jako škola a další významné instituce. Tento význam byl zčásti vyjádřen Zákonem o rodině z roku 1963. Příkladem snah napodobit rodinné prostředí je přeměna dětských domovů na dětské domovy rodinného typu, SOS vesničky s matkami, které se starají o malou skupinku dětí rozdílného typu. Společnost začala poskytovat příležitosti pro adoptivní a pěstounskou výchovu dětí v náhradních rodinách.

Rodina má ve vyspělých společnostech hlavní odpovědnost za výchovu svých dětí. Tato odpovědnost vychází z historických a kulturních tradic života společnosti a je zakotvena v jejích právních normách. Na rodinu dopadají celkové a dlouhodobé důsledky výchovy svých dětí. Škola a ostatní výchovné instituce odpovídají vždy jen za některou dílčí oblast výchovy a ani v těchto případech není jejich parciální odpovědnost zcela autonomní. Rodiče například spolurozhodují o výběru vzdělávací instituce pro své dítě, ovlivňují jeho vztah k vzdělání, v některých případech platí školné, významné působí při volbě povolání dětí.

Na výchově dětí se spolu s rodinou podílejí

• škola a učitelé

• světské a církevní organizace určené výhradně dětem a mládeži

• speciální státní, soukromé a nadační instituce s participací na výchovně handicapovaných dětí a mládeže

• sportovní, zdravotnické, ekologické, odborové a další organizace, které se orientují v rámci své programové činnosti také na výchovu dětí a mládeže

• hromadné sdělovací prostředky- rozhlas, televize, film, tisk (nyní především internet)

• další lokální a regionální faktory společenského prostředí