Teorie práva - připrava na zápočet

Státní orgán výjimečně při rozhodování individuálního případu může zjistit, že normativní akt na takový případ nepamatuje. Může se stát, že pro složitost spol. vztahů a obecnost PN se nepřihlédne při vydání normativního aktu ke všem případům, které mohou nastat. Soud je ale povinen vzniklou situaci řešit, a to na základě jistých právních zásad a právní metodou.

Zjištění takových případů může ovšem někdy vést ke zdokonalení právní úpravy a k vydání nových právních předpisů.

V některých právních odvětvích se proto připouští rozhodnutí věci výslovně právem neupravené na základě aplikace práva podle analogie. Analogií zákona nazýváme postup, při němž se použije PN, která předvídá případ nejpodobnější (analogický). Zákon je tedy aplikován na případ, který není výslovně upravován, ale odlišuje se od případů upravovaných jen některými druhotnými nepodstatnými znaky.

Analogie zákona spočívá tedy na logických závěrech dosažených induktivní a deduktivní metodou; od PN se analogicky nejprve vyvozuje obecnější právní pravidlo dopadající na řešený případ a od tohoto obecnějšího pravidla se dochází k řešení případu analogií.

Analogií práva se nazývá postup, při němž (neboť neexistuje ani taková norma, která by upravovala obdobné vztahy) se věc řeší na základě principů právního odvětví, popřípadě na základě obecných principů práva a smyslu systému právních pravidel.

V platném českém právu je vyloučena aplikace podle analogie v oblasti trestního práva, pokud jde o posuzování trestnosti činu a stanovení trestu. Trestní právo se spravuje zásadně zásadou nullum crimen sine lege. Při posouzení trestnosti je tedy analogie vyloučena.

Použití analogie v ostatních odvětvích práva veřejného, zejména pokud by se tak zhoršovalo právní postavení občana, se podle převažujících názorů nepřipouští. Použití analogie v právu procesním však se podle převažujících názorů naopak připouští. Aplikace podle analogie se připouští v právu soukromém, zejména v oboru práva občanského. Soud prostě nesmí odmítnout zabývat se v občanskoprávním sporu případem majetkové povahy s odůvodněním, že věc není řešena platnými normami hmotného práva. Přípustnost analogie tu vyplývá ze samotné povahy upravovaných vztahů.

Interpretace práva

Interpretací se rozumí duševní proces, v němž člověk jako subjekt postihuje skutečnost prostřednictvím něčeho, co o dané situaci vypovídá (objektu interpretace). Jedná se o udělování významu znakům, které mohou být buď verbální či neverbální povahy. Touto problematikou se zabývá hermeneutika.

Interpretace v procesu právní regulace může být chápána v různém smyslu vzhledem k cílům, které sleduje.

• Interpretace jako proces zjišťování obsahu právních norem ze slovního textu tzv. psaného práva, primární, interpretace heteronomního práva

• Interpretace bez ohledu na to, zda existuje ve formě psaného práva či jiného pramene práva, např. interpretace právních obyčejů, dobrých mravů

• Interpretace autonomního práva, sekundární objekt interpretace

• Interpretace jiných právně významných verbálních projevů než právních textů (např. interpretace výpovědí svědků, listin, zvukových záznamů při dokazování, ale i např. interpretace chování člověka…)