6._Druha_republika_O_handout

Tyto požadavky SdP podpořily západní mocnosti a přinutily vládu zahájit s Henleinovci jednání o národnostním vyrovnání. Německo zároveň provádělo vojenská cvičení u čsl. hranic. Na to odpovědělo Československo mobilizací.

• Mnichovská konference

Hitler tvrdil, že Německý národ nemá ve světovém měřítku obdoby a musí mu být umožněno využít právo na životní prostor

Dohoda o odstoupení pohraničních území ČSR obývaných německou menšinou Německu byla podepsána 30. 9. 1938 na konferenci v Mnichově představiteli Německa (A. Hitler), Itálie (B. Mussolini), Velké Británie (N. Chamberlain) a Francie (E. Daladier). Zástupci československé vlády na konferenci pozváni nebyli; dohoda byla pro ČSR ultimátem, které pod nátlakem přijala. V říjnu 1938 vyhověla ČSR i územním požadavkům Polska (Těšínsko) a v listopadu i Maďarska (jižní a východní Slovensko, značná část Podkarpatské Rusi).

ČSR v důsledku Mnichovské dohody ztratila 2/5 svého území (cca 41 tisíc km2). Polsku bylo odstoupeno Těšínsko, Maďarsku část jižního a východního Slovenska, dále Podkarpatská Rus. Odstoupením pohraničí taktéž přišla republika o oblasti, ve kterých byl koncentrován těžký průmysl (např. Mostecko). V důsledku přijetí Mnichovské dohody Edvard Beneš 5. 10. 1938 abdikoval.

• Neplatnost Mnichovské dohody

Mnichovská dohoda je absolutně neplatným právním aktem. Důvodů je několik – jedná se o smlouvu v neprospěch třetí strany, která navíc postrádá znaky svobodného projevu vůle. Nebyla přijata parlamentem, navíc dle ústavní listiny z roku 1920 bylo možné hranice republiky měnit pouze ústavním zákonem.

Během druhé světové války postupně začaly západní mocnosti Mnichovskou dohodu „oduznávat“. Nejprve tak učinila Velká Británie (byť odmítla uznat hranice v předmnichovské podobě), později i Francie a Itálie. Němci s tím měli problém, protože se domnívali, že by tím byly zneplatněny i všechny právní akty na zabraném území.

• Autonomie Slovenska a Podkarpatské Rusi

Od jarních měsíců 1938 vedla pražská vláda jednání s Hlinkovou ludovou stranou o úpravě státoprávního uspořádání, ale bez výsledků. V červnu 1938 byl předložen návrh zákona o autonomii Slovenska. Krize Mnichovského diktátu byla pro Slováky vlastně šancí a tak 6. října 1938 vydali Manifest slovenského národa, ve kterém Hlinkova ludová strana požadovala zajištění práva na sebeurčen. O tento dokument se opírala i tzv. Žilinská dohoda5. Pražská vláda požadavkům vyhověla a jmenovala Josefa Tisa ministrem pro správu Slovenska a o den později předsedou slovenské autonomní vlády, kde byli ještě další čtyři ministři. Politické strany se koncentrovaly do HSLS, které přibyl dodatek Strana Slovenskej národnej jednoty (HSLS-SSNJ). Byly zakázány strany: Komunistická, Sociální demokracie, Slovenská národní strana a Židovská strana