16.ČESKÝ kritický realismus

Dílo

Drama

Černé duše

Naši furianti – odehrává se ve vesnici Honice (inspirováno autorovým rodištěm), kde se o funkci ponocného ucházejí dva kandidáti: Fiala a Bláha. Hra se zabývá sociálními problémy české vesnice – tj. hloupý sedlák a chytří chudí.

Noviny a karty

Paní mincmistrová - Paní mincmistrová pojednává o událostech na začátku sedmnáctého století v Kutné hoře, mezi hlavní postavy patří David Wolfram – podvodný alchymista, Mikuláš Dačický, který se objevil už ve hře Zvíkovský rarášek a samozřejmě paní Žofka – paní mincmistrová. Hra je sepsána podle vybraných událostí z Pamětí Mikuláše Dačického. (ta se později stala předlohou k filmu Cech panen kutnohorských).

Sirotčí peníze

Velký sen

Zvíkovský rarášek - příběh záletníka Mikuláše Dačického z Heslova

Próza

Stroupežnický se nejdříve pokoušel o romány a humoresky, ale příliš se jimi neproslavil.

Z mé cesty do Italie

Lidé směšní a ubozí

Rozmarné historky

Poezie

Den soudu – epická báseň

Gabriela Preissová

Gabriela Preissová, pseudonym Matylda Dumontová, (23. března 1862 – 27. března 1946) byla česká spisovatelka, představitelka realismu a dramaturgyně Národního divadla.

Narodila se v Kutné Hoře, její rodina se brzy přestěhovala na Moravské Slovácko. V letech 1871–1874 byla dána na vychování do Prahy, poté odešla do Hodonína, kde se roku 1880 vdala a brzy na to se přestěhovala do Prahy.

Dílo

Hlavním tématem v jejích dílech je vesnická tragédie, hlavní postavou bývá žena. Ve svých dílech kritizuje vliv majetku a peněz.

Čeledín a dcera ze statku

Ideály

Obrázky ze Slovácka

Nové obrázky a črty

Když hvězdy padaly

Talmové zlato

Porosené pavučiny

Co vyprávěl život

Drama

Její pastorkyňa – zhudebněna Leošem Janáčkem, tragedie ze Slovácka. Mladá žena čeká nemanželské dítě a její matka toto dítě zabije, aby se mohla nevlastní dcera výhodně vdát. Vše je ale prozrazeno.

Gazdina roba – zhudebněna J. B. Foersterem, hrdinka je venkovská švadlenka Eva. Odchází se svým milencem do Rakouska od svého manžela. Potom se utopí.; Tragický příběh švadleny Evy, která opustí muže a odejde s milencem za prací do Rakouska. V okamžiku, kdy pochopí, že se kvůli ní milenec nerozvedl, tak se utopí v Dunaji.

Podvečerní selanky

Cestou za štěstím

Biografie Ladislava Stroupežnického:

Ladislav Stroupežnický se narodil 6. ledna 1850 v Cerhonicích do rodiny Josefa Stroupežnického, který byl po revolučním roce 1848 dosazen na místo Zemského direktora. Ladislavův otec byl velký vlastenec a velmi se účastnil politického i národního života. O rok a půl později se narodil Ladislavův mladší bratr Hynek. Spolu navštěvovali školu v Miroticích, kde se kamarádili s bratry Janem a Mikolášem Alšem. Tato přátelství ovlivnila Ladislava na celý život. V Cerhonicích měl za mlada Ladislav Stroupežnický pověst nezbedného a nevychovaného kluka (trápil zvířata, schovával lidem věci a rád tropil zmatek a alotria). V deseti letech je poslán na reálku v Písku, neučí se a je za 2 roky vyloučen. Doma pak pomáhá svému otci v kanceláři, ale více než problémy sedláků a rychtářů se zabývá karikaturami, které si kreslí. Zvrat v jeho životě nastává až 10. srpna 1867. Když se navečer vracel z lovu se svým přítelem, uviděl na jejich poli domnělého pytláka. Vystřelil. V okamžiku kdy zjistil, že je to sousedův syn, z hrůzy před trestem obrátil zbraň proti sobě. Rána mu urazí spodní čelist, nos a roztrhá jazyk, Stroupežnického,který pak skočí do blízkého rybníka, aby se utopil, najdou až pozdě v noci. Je o několik dní později odvezen do Prahy, kde stráví následujícího tři čtvrtě roku v nemocnici. Během této doby se snaží dohnat vzdělání, kterému až do té doby nevěnoval příliš velkou pozornost Stroupežnickému je zlatníkem Heinem udělána umělá zlatá čelist a dva voskové nosy (hlavně proto nosil Stroupežnický po zbytek života brýle). V druhé polovině roku 1868 získává práci v archivech hradu Zvíkov a Orlík. Tou dobou začíná psát svoje první díla, všechno to jsou humoresky bez valné kvality a významu. Psaním se však uživit nemohl a tak pracuje od roku 1872 jako úředník po pojišťovnách a bankách v celé Praze. Roku 1875 však První Česká vzájemná pojišťovna zkrachuje, a Stroupežnický se musí uživit pouze psaním. Dopisuje do Humoristických listů, Palečka a Světozoru. Tou dobou píše vážnější prózy, pokouší se i o epos a sepisuje své první drama. Další výrazný zvrat v Stroupežnického životě nastává 20. března 1882, kdy se „Družstvo“(rada Národního divadla) rozhodlo, že divadlo potřebuje nového dramaturga. Nakonec až volba losem rozhodla o Stroupežnickém. Ladislav Stroupežnický měl velice těžkou roli, neměl na čem zakládat ani od koho se učit, byl totiž prvním dramaturgem, protože předchozí Prozatímní divadlo dramaturga nemělo, nebo jen po velice krátkou dobu. Jako dramaturg byl Stroupežnický velmi krutý a drsný, odmítal spousty autorů s jízlivými poznámkami a nikdy se nenechal někým přemluvit. I v přijatých hrách škrtal a upravoval a to často bez konzultace s původním autorem. Mezi nejvýznamnější odmítnuté dramatiky patří, Julius Zeyer, Eliška Kutnohorská, Adalbert Kolínský ,nebo Jan Ladecký, který byl šéfredaktorem časopisu Česká Thalie, kde později ustavičně Stroupežnického kritizoval. Tvrdý postup se však vyplatil. Jen naprosté minimum kvalitnějších děl bylo odmítnuto a chybu prý udělal jen v případě, když dal provést hru Těžké stíny, tehdy velmi oblíbeného spisovatele Františka Heritese. 21. května 1883 slaví Ladislav Stroupežnický svůj první divadelní úspěch a to se hrou Zvíkovský Rarášek. Námět na tuto hru sepsal již v historické humoresce Zabloudilá píseň lásky, nyní ji však Stroupežnický přesadil do jiného období a místo dvou vysloužilých vojáků obsadil do hlavních rolí Mikuláše Dačického z Heslova a pana Kryštofa ze Švamberku. O dva roky později, 27. ledna 1885 je uvedena jeho druhá veselohra Paní mincmistrová. Kvůli způsobu, jakým Stroupežnický vede dramaturgii Národního divadla, má stále více a více nepřátel a je tedy osamělejší a zamlklejší. Ladislav Stroupežnický začíná toužit po celosvětovém úspěchu, a proto se rozhodne sepsat hru Hedvábné šátky („Die Seidentücher), od které si sliboval velký úspěch. Rukopis poslal do vídeňské divadelní agentury, kde je však odmítnuta, hra se nezachovala. Stroupežnický se proto rozhodl napsat výpravnou historickou hru Christoforo Colombo. Hra měla 11 obrazů a byla poměrně kladně přijata, ale prakticky ihned po derniéře je zapomenuta. Když je v roce 1887 v lázních, kde si léčí revmatismus, dochází k názoru, že do divadla patří především realistické drama. 3. května 1887 je uvedena jeho nejznámější hra Naši furianti. Stroupežnický touto hrou odstartoval éru divadelního realismu v Čechách. Roku 1888 začíná psát svoji další hru Václav Hrobčický z Hrobčic. Ladislav Stroupežnický si tou dobou stěžuje na časté zdravotní problémy a unavenost. Toho roku umírá jeho otec a jeho matka je trvale upoutána na lůžko. Na podzim 1888 si Stroupežnický se konečně seznámí se svojí budoucí ženou – bývalou herečku Národního divadla Annu Turkovou. Za manželku si ji vezme 22. května 1890. Po svatbě již nikdy nenapsal hru, která by byla do konce 19. století uvedena v Národním divadle. Proti jeho hře „Vojtěch Žák, výtečník“ se ostře staví mladočeši a požadují aby se nikdy nedostala na jeviště. Jeho předposledním dílem je psychologické drama Zkažená krev. Za dobu svého působení ve „zlaté kapličce“ si Stroupežnický znepřátelil mnoho lidí, proto se rozhodl že na podzim 1891 odejde, mimo jiné i proto aby měl více času na literární práci. Jedinou podmínkou pro jeho odchod, bylo převzetí humoristického časopisu Paleček, z toho však sešlo a Ladislav Stroupežnický i nadále zůstává dramaturgem. Jeho posledním dílem a divadelní hrou je Na Valdštejnské šachtě. Po technické stránce je tato hra na vrcholu Stroupežnického tvorby, ale děj je příliš vykonstruovaný a umělý. V druhé polovině července roku 1892 je u Ladislava Stroupežnického diagnostikován tyfus, po třech týdnech horeček, dne 11. srpna 1892 umírá a je pohřben na Olšanských hřbitovech.Obsah [skrýt]