BABIČKA

Hortenzie- kněžny schovanka, milá, ráda si hraje s venkovskými dětmi, v babičce nachází porozumění a lásku, ráda maluje

psi Sultán a Tyrl- velcí psi, kteří pobývají na Starém bělidle

Děj:

Babička se přistěhuje do Starého Bělidla, kde žije jedna z jejích dcer, Tereza Prošková. Tam si ji hned zamilují její vnoučata i celá vesnice. Dokonce i se samotnou kněžnou má babička hezký vztah a dává jí své cenné rady. Babička děti učí novým věcem, vypravuje jim povídky a příběhy ze života a pomáhá dceři v domácnosti. Jeden z příběhů, které babička dětem vypráví, je o dívce Viktorce. Kdysi šlo o krásnou dívku, která byla zamilovaná do vojáka, který ji kvůli vojně opustil. Viktorka se svého milého nechtěla vzdát a stále ho hledala. Jednou, když smutná dívka běhala po lese, zasáhl ji blesk a ona zemřela. Na konci knihy, když už děti dávno nejsou malé, babička umírá. Její smrt zasáhne celou vesnici a všichni obyvatelé včetně kněžny se zúčastní jejího pohřbu.

Bylo to druhý den k večeru po návratu dětí, když babička tiše skonávala. Barunka jí předříkávala modlitbu umírajících; babička modlila se s ní, až najednou ústa se nehýbala, oko upřené zůstalo na krucifix nad ložem visící, dech se zatajil. Plamínek života jejího zhasl, jako zhasíná pomalu dohořívající kahánek, v němž palivo vše stráveno. Barunka zatlačila jí oči, mladá Mílová otevřela okno, „aby duše volnost měla k odletu“. Vorša nemeškajíc mezi plačícími, pospíchala k úlu, který pan otec babičce před kolika roky postavil, a zaklepavši naň, volala třikrát: „Včeličky, včeličky, babička nám umřela!“, pak teprv sedla na lavičku pod bez a pustila se do štkaní. Pan myslivec kráčel cestou k Žernovu, aby dal zvonit umíráčkem; sám se nabídl k té službě. Bylo mu ouzko v stavení, musel ven, by se mohl vyplakat. „Stýskalo se mi po Viktorce, jakpak zapomenu babičku,“ povídal si cestou. Když zazněl umíráček, hlásající všemu lidu, že „není více babičky“, zaplakalo celé údolíčko. Třetí den ráno, když se pohřební průvod, záležející z velikého množství lidstva, neboť každý, kdo babičku znal, chtěl ji doprovodit ke hrobu, ubíral okolo zámku, rozhrnula bílá ruka těžké záclony u okna a paní kněžna se mezi nimi objevila. Jak dlouho bylo průvod vidět, tak dlouho smutný zrak její ho provázel, až pak záclonu spustíc a hluboce si vzdechnouc zašeptala: „Šťastná to žena!“

personifikace, metafora, přímá řeč, knižní slovo, inverze, přirovnání, zdrobnělina, barevnost, vlastní jména