Bílá nemoc
Níže je uveden pouze náhled materiálu. Kliknutím na tlačítko 'Stáhnout soubor' stáhnete kompletní formátovaný materiál ve formátu DOCX.
Společenský a kulturní kontext byl velmi dynamický. Jednalo se o jedno z nejplodnějších období české poezie. Docházelo k oslavě války a víře v budoucnost (což je v rozporu s Čapkovými protiválečnými apely). Byl silný kontakt se světovou literaturou a avantgardním uměním, jako byl surrealismus, a vliv ruské a francouzské literatury. Vývoj společnosti a politický vliv se silně odrážely v literárních dílech.
Čapek svou tvorbou přímo reagoval na dobové dění. Bílá nemoc, napsaná v roce 1937, je přímým odrazem jeho obav z nástupu fašismu (paralela s Hitlerem a Německem) a předpovědí blížící se války. Jeho díla z tohoto období, jako Válka s mloky a Matka, jsou jasnými protifašistickými a protiválečnými apely. Čapek se v těchto letech aktivně účastnil veřejného života a bojoval proti českému fašismu. Jeho kritické postoje a varování před totalitarismem mu po Mnichovu přinesly nenávistnou kampaň.
Jak zapadá mezi ostatní autory té doby, případně literární směr
Karel Čapek je klíčovou postavou demokratického proudu v české meziválečné literatuře. Autoři tohoto proudu byli označováni jako pragmatisté, inspirovaní filozofickým směrem pragmatismu, kde kritériem pravdy je užitečnost a zkušenost. Tito autoři, včetně Čapka, Karla Poláčka a Eduarda Basse, často přispívali do Lidových novin, které byly centrem demokratické inteligence.
Demokratický proud tvořil v rámci pestré literární scény meziválečného období. Vedle něj existovaly další směry a skupiny, jako byl expresionismus, legionářská literatura, imaginativní próza (Vladislav Vančura), katolická próza (Jakub Deml, Jaroslav Durych), ruralismus (Josef Knap), reportážní próza (Marie Majerová, Ivan Olbracht). Ve 30. letech se objevovaly také směry jako socialistický realismus a psychologická próza (Jaroslav Havlíček, Egon Hostovský).
Čapek se od mnohých svých současníků lišil svou humanistickou filozofií, důrazem na individuální svobodu a kritickým pohledem na přebujelý technologický pokrok a totalitní ideologie. Zatímco některé směry (např. legionářská literatura z 20. let nebo některé proudy ve 30. letech) mohly inklinovat k oslavě války či silného kolektivu, Čapek neochvějně zastával pacifistické a individualistické postoje, i když si byl vědom, že obrana humanismu si může vyžádat boj. Jeho jedinečné propojení filozofických úvah, vědecko-fantastických prvků a silného společenského apelu ho řadí mezi nejoriginálnější české autory své doby.