Jazyk literárních děl

• ...zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk,
  zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit,
  zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit,
  to jestiť zemřelých krásný dětinský čas. (Karel Hynek Mácha)

ironie a sarkasmus /tj. zesílená ironie/

- jsou prostředky, v nichž je užito slova v opačném významu, než v jakém se ho používá obvykle

• Ty tu máš ale pořádek!

alegorie /jinotaj/

- utajení skutečného obsahu

Umělci rovněž používají zvláštních syntaktických prostředků.

Uměleckým prostředkem se může stát již sama délka vět

• delší věty působí klidně, zvolňují dynamiku

• krátké věty naopak působí vzrušeně, vyjadřují napětí

Důležitá je i volba větného typu

• jednak volba mezi větou jednočlennou a dvojčlennou

• jednak volba mezi větou oznamovací, tázací, zvolací , žádací...

Velmi jemným nástrojem umělce je pořádek slov.

V literárním díle může být užito i některých odchylek od pravidelné větné stavby, jako jsou:

• anakolut

• elipsa

• apoziopeze

• osamostatňování větných členů apod.

anakolut

- vyšinutí z vazby, změna větného schématu

• Já, já toho věštec od Beskydu lidu,
  Bůh mne jim nedal. Ten té dbá země,
  kde zlaté obilí k obzoru běží, ...
  (Petr Bezruč)

elipsa

- vypuštění podstatného větného členu /např. holého přísudku/ ve větě, věta neúplná

• My o vlku a vlk za humny. /místo: My mluvíme o vlku a vlk je za humny./

apoziopeze

- neukončená výpověď, zpravidla graficky označovaná třemi tečkami.

• Tak se mi jeví svět v tu chvíli,
  sedm let po Hirošimě,
  v tu hypnotickou chvíli...
  (František Hrubín)

vytčený větný člen

- je přesun větného členu buď před nebo za větu

• Naše maminka, ta se o nás nastarala! /místo: Naše maminka se o nás něco nastarala!/

osamostatnělý větný člen

- větný člen stojí mimo větu, přestože patří vlastně do jejího schématu.

• Ale kdybyste se mě zeptali, co se mi v Holandsku líbilo nejvíc, tedy vyhrknu bez dlouhého přemýšlení, že lidské příbytky. A krávy. A květiny. (Karel Čapek)

Zvláštním syntaktickým prostředkem uměleckého stylu jsou tzv. figury. Jsou to syntaktické konstrukce vznikající pravidelným seskupováním slov nebo opakováním některého slova na určitém, vždy stejném místě ve větě nebo verši.

opakování slova

- ve větě nebo v dalším textu, ne však těsně za sebou

• A na břehu tiché vody není žádné zábradlí, nýbrž tiché a veliké stromy a tichá průčelí domů s jasnými okny; a to všechno se tiše zrcadlí v té vodě. (Karel Čapek)

epizeuxis

- opakování slova v jedné větě těsně po sobě

• Tam žádný - žádný - žádný cíl
  - bez konce dál - bez konce jen
  se na mne věčnost dívá.
  (Karel Hynek Mácha)

anafora

- opakování jednoho nebo několika slov na začátku dvou nebo několika po sobě jdoucích veršů nebo vět

• ... krev teče mi z čela, krev teče mi z očí,
  krev utíká z šíje, krev ubíhá z prsou...
  (Petr Bezruč)