Jirásek Alois_Lucerna_divadelní tvorba

Ostatní divadelní hry

Lucerna (1905) – pohádkové drama spojující svět reálných a pohádkových postav

Vojnarka (1890) – tragédie staré lásky, která zůstala nenaplněna

Otec (1894) – venkovské drama o lidské závisti a chamtivosti

Samota (1908)

Zkouška (1895)

Emigrant (1898)

Celková charakteristika díla

Ve svých žánrově rozmanitých dílech podává tak podstatný průřez téměř celými českými dějinami, ovšem s důrazem na úseky, které Jirásek chápal jako podstatné pro poznání minulosti důležité k porozumění současnosti. Tyto široké obrazy se zajímají o rozrůzněnost hromadných hnutí i o morální příčiny jejich rozpadu. V žádném případě ovšem nelze Jiráskovo podání historie chápat jako historicky věrné. V rámci dobových potřeb a chápání je v Jiráskově díle na mnoha místech historie aktualizována, idealizována a líčena v opravené či změněné podobě tak, aby vyhovovala pokračující radikalizaci českého nacionalizmu.

Jirásek líčí historii polarizovaně, především v dobově příznačném napětí češství a němectví, které často chápe jako svár pravdy a lži, poctivosti a podvodu, dobrého a špatného charakteru, ale také bohatství a chudoby, pýchy a pokory, nezájmu a obětavosti. Zaměňuje náboženský konflikt a třídní konflikt za národnostní a udržuje zjednodušený a šovinistický přístup k české národnosti. Přitom ignoruje neudržitelnost národního konceptu založeného na lingvistické bázi. Jirásek se svým dílem snažil podpořit touhu po spravedlnosti a po svobodě, chápané jako izolace mono-lingvistické skupiny od liberální multi-kulturality, kterou poskytovalo Rakousko-Uhersko.

Úspěch Jiráska byl v tom, že uměl psát čtivě, a psal jen to, co si národ přál o sobě slyšet.[zdroj?] Ačkoliv počátkem osmdesátých let 19. století začal realismus v literatuře a v historii, Jirásek se k tomuto proudu nikdy nepřidal a v žádném svém díle se kriticky proti národu nevyjádřil.

Vedle líčení převratných historických scén věnuje pozornost také častému líčení krajiny, osobních pocitů a prožitků hrdiny či přímo o zachycení domácí, především venkovské idyly. Významný je též jeho zájem o etnografii.

Jirásek byl i dramatik. Napsal 12 her, jejichž premiéry byly většinou uváděny v Národním divadle. V hlavních rolích Jiráskových dramat rád vystupoval Eduard Vojan. Některé z jeho her jsou v repertoáru českých divadel dodnes.

Jiráskovy historické romány a povídky byly vesměs vnímány na pozadí soudobého boje o svobodu a spravedlnost, národní i státní samostatnost, Jirásek se stal nejpopulárnějším českým autorem historické beletrie.

Málokterý český spisovatel se setkal s tak nekritickým obdivem a zároveň i s tak pohrdlivým odsouzením jako Alois Jirásek. Nejvíce mu bývá vyčítána rozvláčnost a idealizování historie. Jeho dílo ale bylo podloženo studiem pramenů, ačkoli si z nich autor vybíral především ta fakta, která zapadala do jeho vlastenecky výchovných záměrů. Obzvláště v těžkých dobách obou světových válek měly Jiráskovy romány velký význam pro povzbuzení českého národa.