Kytice

Mlč, synáčku! Mlč, mlč, hochu:

cin cin! Poslyš jak to cinká!

Počkej jenom ještě trochu,

hned se vrátí maminka.“

Znovu vybíhá ze síně a s radostí víská:

„Nejsemť již ta chudá vdova,

péči nesouc v noci ve dne:

ejhle v klínu.“

Pak se ohlédne a skála, ve které byla síň s bohatstvím, není. V truhlici, ve které bylo stříbro - je kamení, v šátku a ve svém klínu má jen samou hlínu. Nešťastná zavolá na celou chýši:

„Ach, dítě! Mé dítě drahé!“

„Dítě drahé – drahé – drahé!“ - zahučí v pustém lese

Lituje a modlí se, nespí. Každý den je těžce zamyšlena, od rána až do soumraku. Uplyne celý rok a je zase Velký pátek. Jde opět ke skále, která vypadá, jako by tam už stála věky. V síni zase bohatství leží, ale vdovu zajímá jenom, jestli chlapec tam stále je. Přichází k němu přitiskne si ho k sobě a utíká pryč z té skály. Doběhne ven, raduje se a zjistí, že to „cinkátko“, co dítěti dala před rokem, stále drží v ruce.

Svatební košile

V noci, v jedenáct hodin se modlí panna za svého otce, matku, bratra a za milého, který odešel do světa, už tři roky neví o něm nic a věrně na něj čeká. On ji řekl než odjel:

„Zasej, má milá, zasej len,

vzpomínej na mě každý den,

první rok přádla hledívej,

druhý rok plátno polívej,

třetí košile vyšívej,

až ty košile ušiješ,

věneček z routy poviješ.“

Panna nešťastná už košile má dávno v truhle ušité. Dál se modlí za něj. V tom na okno zaťuká její milý a ptá se jí, zda-li ho má stále ráda. Ona odpovídá, že stále a že se za něj touhle dobou modlí. On jí přikáže, ať nechá modlení a ať s ním ještě dnes odejde. Panna chce počkat do svítání avšak milý ne, tak tedy za ním jde. Ptá se jí:

„Pěkná noc, jasná – v tu dobu

vstávají mrtví ze hrobů,

a nežli zvíš, jsou tobě blíž -

má milá, nic se nebojíš?“

panna odpovídá:

„Což bych se bála? Tys se mnou

a oko boží nade mnou. -

Pověz, můj milý, řekni přec,

živ-li a zdráv je tvůj otec,

tvůj otec a tvá milá máť,

a ráda-li mě bude znáť?“

Milý jí odbyde, že se moc ptá a táže se jí, co to má v pravici, panna odpoví - modlící knížky. Milý je zahodí se slovy:

„Zahoď je pryč! To modlení

je těžší nežli kamení!

Zahoď je pryč! Ať lehce jdeš,

jestli mi postačiti chceš.

A skokem se posunuli o deset mil.

Opět se ptá milý panny, jestli se nebojí, znovu odpovídá, že ne a táže se ho, jaký má dům. Milý ji opět odbyde a opět se ptá, tentokrát, co to má za pasem, panna odpoví, že růženec. Milý ho zahodí se slovy, že je tíží. Po zahození jsou vpřed o dvacet mil. Milý se znovu ptá panny, zda se nebojí, ta odpovídá, že ne a žádá ho, ať zpomalí, že už nemůže. Ten ji jen pobídne, ať pospíchá a pak se jí ptá:

„Co to máš na té tkaničce,

na krku na té tkaničce?“ - epifora