Kytice

„Uvrzte jeho v lože Záhořovo!“

Když tohle zakřičel Satan, ďábel hned úpis vrátil.

Záhoř byl lesní muž. Ptá se poutníka, co má dělat, aby ho trest - Záhořovo lože minul. Ten mu poradí ať poká. Poutník zvedne jeho kyj a zarazí ho do tvrdé skály a nařídí Záhořovi, ať tam klečí a lituje svých hříchů. Záhoř klečí a modlí se. Roky plynou až uplyne devadesát let a na místo se vrací biskup – poutník, s mládencem, který mu pomáhá. Sedne si a pošle ho, ať mu dojde pro něco k snědku a na pití. Mládenec objeví u skály jabloň (který vyrostla a vykvetla z kyje) a chce utrhnou jablko, ale ozve se Záhoř:

„Ty nech, netrhej, - však jsi nesázel!“

Mládenec se udiví a hledá někoho, kdo to mohl říct, ale nic nevidí, sáhne tedy po jablku znovu a ozve se hlas znovu, leknutím se kutálí dolů z vršku skály, kde sedí biskup. Mládenec mu říká, že les není bezpečný a poví mu, co se stalo a on mu na to odpoví:

„Mýlíš se, synu můj! Tuto milost boží

své divy činí, - budiž jemu sláva!“

Poprosí mládence ať ho nahoru doprovodí a tam se setká se Záhořem. Biskup vidí, že udělal to co má a tak mu odpouští a spolu najednou umírají.

Vodník

Vodník sedí večer a spřádá plán, jak se ožení a k tomu si šije kabát a boty:

„Dnes je čtvrtek, zejtra pátek -

šiju, šiju si kabátek,

sviť měsíčku sviť,

ať mi šije niť.

Zelené šaty, botky rudé,

zejtra moje svatba bude,

sviť, měsíčku, sviť,

ať mi šije niť.“

Ráno panna vstane a chce jít vyprat prádlo do jezera, matka ji však varuje ať nechodí, že má zlou předtuchu:

„Perly jsem tobě vybírala,

bíle jsem tebe oblíkala,

v sukničku jako z vodních pěn,

nechoď, dcerušku, k vodě ven.

Bílé šatičky smutek tají,

v perlách se slzy ukrývají

a pátek nešťastný je den,

nechoď, dceruško, k vodě ven.“

Dcera však nemá doma stání a tak se vypraví k jezeru. Po namočení prvního šátku se lávka prolomí a vodník ji stáhne dolů. Panna se vdala za vodníka a chová děťátko. Když ho kolébá, tak mu srdce vylévá:

„Hajej, dadej, mé děťátko,

můj bezděčný synu!

Ty se na mne usmíváš,

já žalostí hynu.

Ty radostně vypínáš

ke mně ručky obě,

a já bych se radš

viděla tam na zemi v hrobě.“

…

Vodník se rozzlobí na ženu, co to zpívá a vyhrožuje ji, že ji přemění v rybu jako jiné. Žena je nešťastná a tak mu odpovídá, ať raději z ní udělá kámen, protože by aspoň neměla paměť. Žádá ho, jestli by se nemohla podívat na zem, za matkou:

„Stokrát jsem tě prosila,

přimlouvala sladce,

bys mi na čas, na kratičký,

dovolil k mé matce.“

Vodník ji chce pustit pouze za podmínky, že nikoho nebude objímat a musí se vrátit zpět do klekání.

Panna je s matkou a obávají se večera. Když nastane, dveře mají zabarikádované a matka chce svou dceru ubránit za každou cenu. Vodník klepe na dveře: