Literární interpretace č. 1 - Král Oidipus

4. JAZYKOVÁ VRSTVA

V králi Oidipovi bylo použito knižní výrazivo a archaismy, jež byly na tu dobu vhodné. Veškeré vrstvy antického Řecka byly od počátku vychovávány ve vší slušnosti a rovněž i ve slušné, spisovné mluvě. Dílo nepostrádá ani etiologii týkající se řeckého božstva a osobitých abstraktních podobenství. Pro tyto případy jsem vždy nahlédl dozadu do poznámek. Kromě toho nechybí ani inverzní pořadí vět, ani opakování slov (anafory a epizeuxisy) – ovšem ty většinou jen v chórických pasážích). Nelze si nevšimnout i četných metafor (např. můj oblíbený výrok Teiresia – „Den dnešní tě zplodí i zahladí.“), oxymóronů, metonymií (např. „A Area (= mor), který zbraní prost s pochodní sžíravou obchází a seje nářek… “) a především starořeckého symbolismu (např. město, ratolesti, slaná voda).

1. VLASTNÍ NÁZOR

Musím říct, že jsem se povinné literární četby velmi obával. Právě toto dílo mě strachu zbavilo. Možná to byla jenom náhoda, neboť jsem nikdy speciálně nečetl archaičtější díla, možná teď už s tím nikdy nebudu mít problém, ale dílo mě od začátku do konce bavilo.

Myslím si, že jeho hlavní myšlenkou bylo zdůraznit, že když je někomu určen jistý osud, měl by se jej ten který člověk co nejvíce držet a měl by být dobrý, aby se jeho osudová cesta stala co nejpříjemnější. Od momentu, kdy se král Láios doslechl o věštbě a rozhodl se jí zamést pod zem, byl akorát dán agresivnější průchod jejího naplnění. Jelikož se mně něco podobného stalo v případě s Bohem a jeho úmysly se mnou několikrát, považuji to za téma aktuální, neřkuli nesmrtelné.

Tohle dílo bych ostatním doporučil právě díky tomu, že se liší od jiných starořeckých tragédií. Děj je více vystavěn na dialozích, mými zejména oblíbenými pasážemi se staly konfliktní situace (mezi Oidipem a Teiresiem nebo Kreontem nebo Iokasté), kde se tvůrce nebál použít i ironické náznaky. Dílo nepostrádá na dynamičnosti a je méně retardováno než ostatní tragédie, a to hlavně díky omezení role sboru a zvětšení počtu postav. Dále rovněž kvituji gradující zápletku, která ovšem bývá většinou vysvětlována „ze zákulisí“ (tzn. ve hře se přímo neobjevuje scéna oběšení Iokasté či Oidipova propíchnutí očí). Ale přesto dokáže dílo zarazit více než kdejaké drama, kde jsou násilnické scény popsány až do morku kosti. Samozřejmě má chvála spadá i na perfektní propracování psychologického vývoje hlavních postav, které má rozměry nikoliv týkající se jen jejich nitra, ale rozměry sociální. Nedostatky shledávám akorát v sobě u četby…

Musím napsat, že ač jsem Oidipův příběh znal již dávno, nečekal jsem tak dobře vystavěné zakončení, v němž se třpytla malá jiskřička naděje, jelikož si Oidipus své poklesky uvědomil a sám sebe ponížil před lidem i před bohy. Tedy zde je citace poslední sloky Oidipa ze strany 71: „Občané mé vlasti thébské, hleďte, zde je Oidipús, který hádanky znal luštit, nejmocnějším mužem byl, k jehož štěstí kdekdo v obci vzhlížel zrakem závistným, a ejhle, v jakou propast hrůzy srazila jej sudba zlá! Proto tvora smrtelného, který ještě hledí vstříc poslednímu dni své sudby neblahoslav nikdo dřív, pokud nedosáhne cíle života zlem nedotčen!“ Podtržená věta by zřejmě mohla nahradit ústřední téma příběhu. Upřímně jsem tak grandiózní konec nikde nečetl. Rovněž je zde zdůrazněn paradox mezi začátkem, kdy je Oidipús váženým vladařem a hrdinou a konce, kdy ve stavu naprosté zuboženosti proklíná i ty, kteří jej vysvobodili ze spárů bídy na počátku jeho života.