Literární interpretace č. 15 - Hordubal, Povětroň, Obyčejný život

Děj – syžet:

1. Hordubal

Povídka je rozdělena do tří knih a ty do více kapitol. První je vyprávěna očima Juraje Hordubala, druhá vyšetřovateli a třetí ostatními (státní zástupce, obhájci, svědci) u soudu. Je poměrně bohatá na popisné scény, které se střídají s dynamickými dialogy a monology, zejména ve druhé a třetí knize. V první knize Hordubal velmi často vypráví vnitřním monologem, když si přehrává v hlavě fiktivní rozhovory, rozmlouvá se s sebou anebo živě přemýšlí o svých dalších krocích. Vedle přímé řeči používané na reálné scény pak autor užívá nepřímou řeč právě na Hordubalovi myšlenkové pochody.

1. Povětroň

Rámcová povídka odehrávající se v nemocnici v přítomnosti v sobě obsahuje tři podpovídky (Povídka milosrdné sestry, Povídka jasnovidcova, Povídka básníkova), které se vždy odvíjejí od rámcového děje. I tato povídka je dále rozdělena do více kapitol. Rámcová povídka je založena především na dialozích odrážejících děj kupředu. Vyprávění milosrdné sestry chirurgovi obsahuje živé hovory mezi sestrou a promlouvajícím přízrakem Případu X. Vyprávění jasnovidce je posunováno zpětnou vazbou chirurga a internisty, avšak spíše je to souvislý monolog. Dopis básníka je „příběhem v příběhu“ – má až jakousi románovou formu. Zde se objevují i dialogy i monology a popř. vnitřní monology. Užita přímá i nepřímá řeč.

1. Obyčejný život

Krátký rámcový děj popisuje předání nebožtíkova rukopisu panu Popelovi a ke konci jeho krátký rozhovor s doktorem – zde užity dialogy s přímou řečí. Podstatnější vložená povídka sestávající z rukopisu železničáře se skládá ze tří částí – popis svého života, zpětné reflektování svého života, celkový úsudek nad svým životem. Celková povídka je dále rozdělena do více kapitol. Zde se spíše odehrávají v nepřímé řeči vnitřní promluvy a rozpory autora rukopisu, než aby byl děj vyprávěn v živých dialozích (obsaženy v přímé řeči jen poskromnu).

Vypravěč: Hordubal i Povětroň jsou vyprávěny er-formou a vypravěčem je autor sám, který se pokouší stát co nejvíce nad příběhem a vyprávět daný příběh vždy z perspektivy té které postavy – čili se zdá, jakoby byl děj vyprávěn opravdu tou danou postavou. V Hordubalovi se zdá, že se autor přiklání spíše na Jurajovu stranu, snaží se však o co největší rozmanitost subjektivity, proto nejsou na konci záměry jednotlivých postav úplně jasné. V Povětroni se spíše odrážejí vyprávěné příběhy na „vypravěčích“, než aby byla opravdu nějak určitě zachycena osobnost Případu X. V Obyčejném životě je rámec s předáním rukopisu vyprávěn v er-formě, jinak celý rukopis železničního úředníka je psán v ich-formě, autor sem však promítá své pragmatické myšlenky více než do ostatních povídek.