Literární interpretace - Povídky malostranské

4. JAZYKOVÁ VRSTVA

Autor popisuje a vypravuje zejména spisovnou češtinou, nepoužívá ale výhradně knižní výrazivo, nýbrž často sděluje čtenářům jakoby hovorově jistou skutečnost (hlavně u charakteristik). V dialozích a popř. monolozích však sahá autor do všech sfér spisovného a de facto i nespisovného jazyka. Lidé z nižších vrstev používají hovorové výrazy a tamní nářečí, zatímco ti z vrstev vyšších mluví většinou spisovně a svůj původ „dokazují“ i germanismy, popř. celými německými frázemi. Nutno zmínit, že je v povídkách nasázena spousta archaismů (např. klokot, arci), historismů (např. krejcar, šňupec) a anachronismů (např. kalmuček, krupař). Co se týče jazykových prostředků, Neruda nejbohatěji využívá různých přirovnání (např. „jako když růženec běží skrz prsty“, „jako chrpa modré“ ) a dále epizeuxisy (např. „stane, stane“), oxymórony (např. „Přivedla žebráka na mizinu“), inverze (např. „už mám vida sáček svůj“), metafory (např. „vpil jsem se teď v tvář páně Schleglovu“), hyperboly (např. „líbám Tě tisíckrát“) anebo i satira (např. „Prométheova hlína voněla prý lidským masem, tady ti lidé zavánějí hlínou, ale ne mastnou.“)

1. VLASTNÍ NÁZOR

Ač při četbě zrovna nesahám po domácí tvorbě, musím říct, že tato kniha mě velmi překvapila. Z hlediska vypointování a vybraných témat to není žádná senzace, avšak díky ojedinělému Nerudově vypravování se Povídky malostranské staly příjemným čtivem. Zřejmě si mě nejvíce získalo upřímné psaní spisovatele, čímž poukazuje na panoptiku svého okolí a vlastně i na směšnost celého toho vyčleňování se a idealizování Malé Strany. Dalším superlativem je nesmírná fantazie Nerudy při charakteristice tolika postav do pár vět. Nikdy jsem se nestekla s podobným popisem dvou postav v celé knize.

Čtenářům bych nejvíce z osobního hlediska doporučil poslední dvě povídky – Psáno o letošních Dušičkách a Figurky. V té první nám autor odkrývá interesantní romantickou zápletku kousek po kousku a zde se u ní zamyslet nad překrýváním hodnot přátelství a milostného vztahu. U druhé je autor ve svém charakteristickém stylu psaní nejsvěžejším, což dokazuje i to, že je povídka psána ve formě útržkovitě vedeného deníku a asi nejlépe popisuje chování a vzhled jednotlivých lidiček. Také se zde podle mě nejvíc nasmějete, a to nejen proto, že autor odkazuje sám na sebe: „Ať mně přijde Neruda ještě jednou s nějakou „Povídkou malostranskou“!“. Samozřejmě ne všechny zaujme každá povídka, čili v tom je poměrně nevýhoda čtení celého kusu. Povídky jsou v neúměrném poměru (jedna je na 80 stran a druhá na 2 strany), tudíž mi dělalo problém se z jedné rychle přesunout na druhou. Jinak ale i z hlediska kulturně-historického rozhodně doporučuji.