Osud člověka

Andrej se narodil ve Voroněžské gubernii, v r. 1900, za občanské války byl v Rudé armádě, v Kikvidzově divizi. Ve dvaceti dvou letech šel na Kubáň pracovat na kulaky (bohatý člověk, který vlastnil 15 i méně hektarů půdy). Po roce se vrátil a odjel do Voroněže, kde byl zámečníkem a brzy se oženil s Irinkou, ženou, který prožila dětství v dětském domově. Andrej ji popisuje jako mírnou, veselou, účinlivou, náramně moudrou, vlídnou, tichou a pro něj tou nejkrásnější ženou. Popisuje, jaký spolu vedli život, říká, že mu tolerovala, když chodil do hospody pít.

Ve dvaceti devíti se vyškolil jako řidič nákladního vozu, a tak odešel z továrny. Tak žili deset let. Měl tři děti: Anatolije, kterému šla matematika, Nastěnku a Olušku. Uspořil si tolik peněz, že si pořídili dům a Irina pořídila dvě kozy, Andrej to popisuje, jako vrchol všechno.

Bohužel pak vypukla válka a přišel povolávací rozkaz do transportu, doprovázeli ho na nádraží všichni čtyři. Atmosféra byla hrozná, Irinka byla celá uplakaná a na nádraží se neodtrhla od Andreje, když už měli rekruti nastoupit do vlaku, musel Andrej Irinku odstrčit – při vyprávění si to vyčítá – rozčiluje se, ať ho nepohřbívá za živa, poslední slova na rozloučenou mu řekla: „Andrjušo..my se už nikdy…tady na světě…neuvidíme.“

Formovali je u Bílé Cerkve na Ukrajině. Dopisy dostával, ale nechtěl je moc psát, protože věděl, že oni se doma nemají o moc lépe, a tak je nechtěl zatěžovat svými problémy. Nebojoval ani rok, dvakrát za tu dobu byl raněn a potom v květnu 1942 padl do zajetí Němcům. Stalo se to tak, že jel s granáty za svými vojáky, aby měli čím bojovat. Jenže vezl plný nákladní vůz a jen si pamatuje, jak ležel na zemi, zraněný a na chvíli ztratil paměť. Vidí Němce, čekal, že ho zabijí, ale vzali mu boty a onuce a upadl do zajetí.

Přes noc byli všichni zajatci v kostele, ráno měli Němci likvidovat židy, komisaře a komunisti. Andrej zaslechl, jak jeden muž vyhrožuje druhému, že ho udá, že je komunista…Andrej ho s pomocí toho druhého (obviněného) udusil.

Jednou, když kopali hroby pro ostatní zajatce, se pokusil Andrej utéct…bohužel ho našli a psi ho skoro roztrhali, ale přežil – měsíc byl za to ve vězení. Celkem byl v zajetí dva roky. Byl v Sasku, v Bavorsku, v Durynsku…popisuje, jak je mlátili úplně za cokoliv, jen za to, že je Rus…Byl neuvěřitelně podvyživený, zhubl přes 18 kg. Ale pracovat museli pořádně, div se nezedřeli. Na začátku září jich bylo v koncentračním táboře 142 a po dvou měsících 57. Museli pracovat a splňovat normy, které byly vysoké, když si přece jenom trochu stěžoval, doneslo se to veliteli tábora, kterým byl Müller Kommandant, který si ho dal zavolat, Andrej očekával, že jde na smrt. Přišel za Müllerem, který byl napůl opilý a řekl mu, že ho zastřelí, ale než to udělá, dal mu chleba a kousek špeku a sklenku, ať se napije na vítězství Německa, Andrej odmítl a pomyslel si: „Já, ruský voják, mám pít na vítězství německých zbraní? Co by nechtěl, Her Kommandant! Musím stejně umřít, tak jaké štráchy, vem tě čert i s tvou kořalou!“ Odložil jídlo a pití na stůl a prohlásil, že nepije. Tak mu řekl Müller, ať se napije na svou zkázu, on tak učinil a napil se, ale chleba se ani nedotkl, řekl, že první tři sklenky ničím nezajídá (i když měl ohromný hlad), po třech sklenkách si utrhl malý kousek z chleba, nechtěl jim ukázat, že v podstatě umírá hlady. Müller prohlásil, že je statečný a uděluje mu čest, že ho nezastřelí a dal mu bochníček chleba a kousek špeku, který Andrej pak rozdělil mezi všechny vojáky.