Povinná četba - Neruda, Jan - Malostranské povídky

- dílo:

• Hřbitovní kvítí

• Knihy veršů

• Písně kosmické

• Balady a romance

• Prosté motivy

• Zpěvy páteční

> Studie krátké a kratší

> Žerty hravé a dravé

> Menší cesty

> Obrazy z ciziny

* Arabesky

* Povídky malostranské

Povídky malostranské vydal 1878

- soubor 13 povídek1

Existuje ještě povídka Pan Zeiler, která se svým charakterem řadí k Povídkám malostranským, a mnozí literární vědci se domnívají, že by ji Neruda sám v dalším vydání zařadil.

- dílo přijato nejednotně (více byla ceněna Nerudova poezie)

- několikrát zpracováno pro film i televizi (1984, Pavel Háša – televizní

film Povídky malostranské)

- 13 kapitol = 13 povídek

- u každé povídky je uveden rok vytvoření

- členěno do odstavců

- krátké věty

- jazyk: hovorový, lidový, prostý, poetismy

- formy dopisu, deníku, zápisníku

- výskyt archaismů, německých a latinských slov

- detailní popis postav, jejich charakteru i výrazu – tzv. drobnokresba

- stručnost a úsečnost

- snaha o přesné a jednoznačné označení skutečnosti

téma = vzpomínky z dětství na Malou Stranu

motivy = láska, smutek, smrt, závist, upřímné přátelství

- 19. století, přesněji mezi lety 1867 – 1877; v Praze na Malé Straně

- prostředí hostinců, ulic i domácností

Přivedla žebráka na mizinu

Příběh je o žebrákovi panu Vojtíškovi, který žil na Malé straně. Byl hodný, zdvořilý, všichni, které znal, ho zdravily. Znal se i s hlavním strážníkem panem Šimrem. Ráno obcházel domy a žebral o kousek chleba. Každý dobrý člověk mu vždy něco dal. Na sobě měl vždy stejný kabát a stejné kalhoty. Co na něm bylo zajímavé, on byl vždy čistotný a zdravý. Jednoho mrazivého rána se probudil na své lavečce. Vstal, protáhnul se a šel obcházet domy. Po snídani si sedl na obrubník u kostela a začal se vyhřívat na sluníčku. V tom si k němu přisedla žebračka a chtěla se s ním dát do řeči, ten ale neodpovídal. Žebračka měla na sobě starý kabát, zástěru a starý modrý šátek. Chudák byla stará a zůstal ji poslední zub. Po chvilce se začala znovu ptát, jestli by ji neřekl, kde jsou dobří lidé. On ale nic. Pak vstal, ani se nerozloučil a odešel. Když se tak toulal ulicí, zastavil ho pan Herzl. Dal se s ním do řeči a chtěl po panu Vojtíškovi, aby mu půjčil dvacet tisíc, že se nemám bát, že ty peníze budou na dobré hypotéce. Pan Vojtíšek smutně odcházel, lidé co byli na ulici, ho s udivením pozorovali a říkali si, co mu pan Herzl asi mohl říct. Tak se z pana Vojtíška stal ještě větší, smutný a ušmudlaný žebrák.

Doktor Kazisvět

Doktor Heribert byl ve skutečnosti doktor. Většinou by zamlklý, nebyl rád ve společnosti. Byl radši sám někde na lavičce v parku a četl si knížku. Když si k němu někdo přisedl, knížku zavřel, nasadil si klobouk, který si vždy dával pod lavičku a odešel. Na sobě nosil kostkovaný oblek a bílou košili. Na hlavě nosil černý klobouk a načtení měl kulaté brýle. Jednou seděl v parku a četl si. Přisedl si k němu pán a chtěl se s ním dát do řeči. Heribert ale neodpovídal, zavřel knížku, nasadil si klobouk a odešel do města. Ve městě narazil na pohřební průvod v popředí se dvěma knězi. Zastavil se, počkal, až průvod dojde k němu a pak se přiřadil. Šel hned vedle rakve a najednou rakev spadla na zem, víko odletělo, ale mrtvola zůstala uvnitř. Heribert se k ní sklonil a pak vykřikl, že ta mrtvol není mrtvá. Lidé se začali divit, jeden na něj zavolal policii, ale když řekl, že ho oživí, nechali ho. Po několika hodinách vyšel ven z ordinace. Kolem vchodu bylo plno lidí a vyzvídali ho, poté vyšel za nim ještě jeden pán a ten všem řekl, že žije. A tak dostal doktor Heribert svoji přezdívku „Doktor Kazisvět“.