Povinná četba - Neruda, Jan - Malostranské povídky

Hastrman

Pan Rybář byl bohatý pán, který měl doma sbírku drahých kamenů. Po ulicích chodil s velkým černým cylindrem v ruce. Vždy ho nosil v ruce, nikdy si ho nenasadil a v druhé ruce měl krásnou hůl s kovovou kuličkou. Všichni si o něm říkali, že je lakomý a záviděli mu jeho sbírku kamenů, které měl ve skříni v malých černých krabičkách, které nikomu neukazoval. Když chodil po ulicích a viděl nějakého cizince, začal, hned tajně odposlouchávat a potom se s ním dal do rozhovoru, který začínal vždy se slovem „Djo“. Jednou si vytáhl doma svoji sbírku kamenů a začal si je prohlížet. Potom krabici zavřel, pevně ji stiskl v ruce a vydal se za panem Mühlwenzelem. Pan Mühlwenzel byl gymnazijní profesor matematiky a přírodovědy. Přišel za ním, krabici položil na stůl, otevřel ji a začal si je prohlížet. Po chvilce odložil lupu a řekl, že se jedná o obyčejné nerosty a že nemají vysokou cenu. Pan Rybář krabici zavřel a smutně odešel. Lidé se na něj dívali, protože šel shrbený, smutný a měl dokonce klobouk na hlavě a svoji hůl tahal po zemi.

Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku

Pan Vorel se přistěhoval na Malou Stranu z venkova a otevřel si tam krupařský krám. Na rozdíl od místních však v domě, kde dříve býval byt a nikdy žádný obchod, což místní považovali za nedobré znamení. Lidé jej mezi sebe nepřijali a ani jeho obchod nenavštěvovali, aby tam něco koupili. Tak bylo možné vidět vždy pana Vorla, jak kouří v prázdném krámě ze své pěnovky. Jednou tam zavítala slečna Poldýnka. Pak všude vyprávěla, jak je v jeho obchodě zakouřeno, že i mouka načichla, a tak tamjiž nikdo nikdy nepřišel. Pan Vorel zkrachoval, zavřel krám a měl se odstěhovat. Jenže v den stěhování nevycházel z domu, tak nechali jeho krám otevřít policií. Po otevření dveří na ně vypadla převrácená stolička a pan Vorel visel oběšen na skobě hned za dveřmi.

Pan Ryšánek a pan Schlegl

Vypráví příběh vztahu pana Ryšánka a pana Schlegla, kteří oba patřili k návštěvníkům malostranského hostince U Štajniců. Oba tam jedenáct let pravidelně každý den ve stejnou dobu chodili, sedali za stejným stolem. Přesto spolu nikdy nepromluvili ani slovo. Sedávali vždy na stejná místa na opačných stranách malého stolu, bokem k sobě, a jen sledovali dění v sále. Jejich nemluvnost a vzájemná nevraživost byla způsobena láskou ke stejné ženě. Ta se prvně stýkala s panem Ryšánkem a hned vzápětí se dala dohromady s panem Schleglem a pak se za něj i vdala. Pan Ryšánek přestal do hostince chodit kvůli vážné nemoci. Když se po delší době zotavil, tak samozřejmě do hostince přišel. Podle svého zvyku si chtěl zapálit, jenže zapomněl tabák. Proto so pro něj poslal domů. V ten moment pan Schlegl ukončil jejich letité nepřátelství nabídkou vlastního tabáku. A tak na sebe po letech poprvé promluvili.