puskin-ovzen_onegin

Autor hledá v tomto románu pozitivní náplň života, ukazuje skutečné hodnoty v kontrastu s povrchností, živost města oproti stálosti venkova.

Umělecké a kompoziční prostředky

-je zde použita spisovná čeština, bez jakýchkoli hovorových výrazů

-román je psán střídavě v er- a ich-formě, protože autor do děje často vstupuje a hovoří se čtenářem

- užitý rým je pravidelný, jeho schéma by se dalo naznačit jako ABAB CCDD EFFE GG

-dílo je vystavěno na principu zrcadlové kompozice

(OněginLenskij, Olga -Taťána, město-vesnice)

-je psaný tzv. oněginskou strofou (=čtrnáctiverší se zvláštním rýmovým schématem, vychází ze sonetu, na rozdíl od něj se ale nedělí na další, menší části)

- dílo je téměř výhradně psáno ve čtyřstopém jambickém verši

-anafora: tak dbalé na věrnost i čest, tak přesné v řeči očí, gest, tak postoupené vznešeností, tak prosté sebemenších vin -řečnická otázka: A co třpyt krásy od toalet? Co schůzky v zákulisí? Balet? Co vzkazy pro primadonu? -personifikace: a z nich zima zas vykouzlila sníh

-metafora: po sále spěl šum jako v roji

- dílo obsahuje mnoho cizích, převážně francouzských slov - monsieur, mon ange, far niente, vasisdas, které autor sám nedokáže přeložit - Hlava 8., XIV. Zpěv:"Tak sálem jako příklad spěla,du comme il faut... (Šiškove, žel:Já rusky to říct neuměl.)"

-můžeme zde zaznamenat romantické (nešťastná láska, komentáře autora, složitá dělba románu) i realistické prvky (popisy společnosti, krajiny, obsahová rozsáhlost)

-autor se také zmiňuje o mnohých významných osobnostech, ať už současných nebo historických (Seneca, Vergilius, Alighieri, Rousseau, Bogdanovič)

-několik strof se nedochovalo a ty jsou pak v textu nahrazeny tečkami

--syžet Evžena Oněgina je vtěsnán mezi hledisko vypravěče a hrdiny, jednou je distance mezi nimi velká, jindy se oba přibližují. Toto přibližování a vzdalování zachytilo jisté rysy Puškinovy tvůrčí osobnosti, které literární historikové vystihují pojmem „Dva Puškinové“ (jeden harmonický, druhý tušící odvrácenou stranu člověka a světa)

Alexandr Sergejevič Puškin

Alexandr Sergejevič Puškin, vynikající básník, prozaik, dramatik, kritik a publicista. Narodil se v roce 1799 v Moskvě, v šlechtické rodině. Puškin vystudoval přední carské lyceum v Petrohradě, které v roce 1815 úspěšně dokončil. Už v patnácti letech ohromil kantory svou básní Můj portrét.

Roku 1817 vstupuje do služeb ministerstva zahraničí, ale po napsání satirických veršů o caru Alexandrovi I. mu hrozí vyhnanství na Sibiř. Je převelen na jih a slouží v Kišiněvu a Oděse, odkud později odchází na rodový statek v Michajlovském u Pskova.

Puškina fascinovala tamní příroda moldavských stepí, pobřeží Černého moře, ale především Krym a Kavkaz. Tyto kraje ho inspirovaly k napsání tzv. jižních poém: Kavkazský zajatec, Bratři zbojníci a Cikáni, které patří k vrcholům evropského romantismu. Puškin na základě svých dojmů z jihu napsal také vynikající lyrické básně, ať už milostné, přírodní nebo reflexivní. Započal i práci na svém nejslavnějším díle, milostném veršovaném románu Evženu Oněginovi, v němž zobrazil celou tehdejší ruskou společnost. V Michajlovském Puškin napsal také historickou tragédii Boris Godunov, ke které jej inspiroval Shakespeare.