Děti s cedulkou

Emílie čeká na déšť. V lágru nejsou malované hrníčky ani pumpa, jaká kdysi stávala v Lidicích. Všichni čekají na déšť. Přichází bouřka, ale voda se vsákla do země. Avšak Emilka si všimla obtisků bot v zemi. V těch jamkách se udržela vody. Napila se. Pomalu zapomíná, že hrníčky mají mít ouško, že dítě má spát pod peřinou, že je něco takového, čemu se říká pohlazení.

Emílii je udělen život. Má modré oči, stala se vyvolenou.

Otto Kukuck je vysoký úředník gestapa v Sassnitz na Rujaně. Zabral si tam pěkný dům. Jeho žena Frída má kuchařku a služku. Mají psa, lidé se před nimi uctivě sklánějí. Otto měl všechny předpoklady postupovat po žebříčku gestapácké kariéry. Vybíral dlouho, ale nepřebral. Emílie stojí za to. Dobré zboží. Frída z ní prostě udělá člověka, protože Frída se s nikým nemazlí. Poněmčit znamená polidštit, protože jenom Němci jsou lidi, Lidi s velkým L. Emílie bude poslouchat jako hodiny. A jeho Emílie mu nesmí udělat ostudu. Dá ji zapsat do hitlerjugend a půjde v jeho šlépějích.

Frau Hopfner byla na návštěvu pana Kukucka připravena. A Emílie také. Rozloučila se s dětmi. Když uviděla poprvé Kukucka, prohlédla si jeho uniformu. Byl to tlustý gestapák a ten ji zřejmě odveze někam do lágru. Sbalila si raneček věcí. Stála uplakaná u dveří. Nechtělo se jí odjet s gestapákem. Kukuck ji chytil za ruku. Strčil dívku do vozu na zadní sedadlo. Když přijeli domů, Kukuck se svalil v obývacím pokoji na otoman. Byl z té cesty unavený. Emílie byla radostí bez sebe, že se dostala do rodiny a ne do nějakého lágru.

Byla u Kukucků druhý den a stále se v domě nevyznala. Měli psa Zentu. Byl to německý ovčák. Kuchařka na noc odcházela pryč. Vojenský dril panoval u Kukucků i ve spižírně. Emílie si nežila zle. Nehladověla, měla svůj pokoj, chodila pěkně oblečena, koupala se v moři, někdy se směla sama projet na plachetnici, ve škole měla kamarádky. Jednou se dokonce kamarádkám svěřila, že není pravá Němka. Spolužačky jí nevěřily. Prý má moc velkou fantazii.

Kukuckova uniforma jí sice leccos připomínala, ale domnívala se, že její otčím je jiný než ostatní gestapáci. Choval se k ní přece vlídně. Otto přebýval doma málokdy, většinu času trávil v práci. Jaká to byla práce, to Emílie nevěděla. A možná právě proto se jednou sebrala a šla do baráku, kde měl otčím pracovnu. Nic mu nechtěla, šla tam jen tak. Trochu se nudila. Strážný měl přísný zákaz nikoho cizího nevpouštět dovnitř. Ona však byla dcerou velitele. Dovedl ji až k tatínkovi. Kukuck byl právě v pilné práci. Stál uprostřed místnosti a před ním seděl ruský voják. Zajatec. Emílie to hned poznala. Měl zakrvácený obličej a dva chlapi mu drželi ruce za zády. Kukuck ho mlátil. V tu chvíli ho Emílie začala nenávidět. Kukuck nevnímal, že někdo vešel do místnosti. Emilka musela něco udělat. Vykřikla na psa, aby si ho vzal. A pes skočil. Jenže Kukuck se obrátil, zaslechl hlas nevlastní dcery. Otočil se a vlčák mu chňapl po ruce. Vykřikl. Odhodil psa a zařval na něj. Kukuck se zuřivostí vrhl na vězně a třískal ho tak dlouho, dokud zajatec nepadl na zem. Potom si Emílii pozval výmluvným gestem ukazováku. Bála se, ale musela jít. Gestapák ji několikrát udeřil do tváře. Snažila se neplakat. Vzal ji za ruku a domlouval , aby byla příště poslušná. Vyvedl Emílii z baráku.