Děti s cedulkou

Lidice byla česká obec jako každá jiná. Vybrána byla zcela náhodně - na základě nevinného dopisu Milana Říhy, adresovaného jedné dělnici Pálovy továrny ve Slaném. Byla to obec, kde žili většinou hutníci a havíři. Obec, kde žilo sto dvaadevadesát mužů, dvě stě tři žen a osmadevadesát děti do patnácti let. Měla sto dva čísel a kostel svatého Martina. Děti tu vyučovali v místní dvojtřídce učitelé Šimandl a Petřík.

Dobytek Němci přemístili na státní statek v Buštěhradě. Prohlídky lidických domů vyzněly naprázdno. Nenašlo se tam nic, co by svědčilo o spojení s parašutisty. Ale to nebylo důležité. Obec byla vybrána. Obyvatelé obce vůbec nic netušili, i když byli vyplašeni předběžnými prohlídkami. Ale už 9. června dopoledne, téměř deset hodin před Frankovým telefonátem, řekl zástupce šéfa kladenského gestapa Thomsen gestapáku Hartgemu, že právě dnes se stane něco, co Čechy ještě neviděly. Obyvatelé Lidic stále nic netušili.

Na vyšší rozkaz byla po atentátu na Heydricha vyhlazena obec Lidice. Muži byli zastřeleni, ženy odvezeny do tábora na doživotí. Děti byly přezkoumány, jsou-li schopny poněmčení či ne. Zastřeleni byli otcové všech osmadevadesáti dětí. I otcové šesti dětí ještě nenarozených a otcové šesti lidických pohrobků. Nacisté byli důslední. Nikdo, s jehož jménem bylo možno spojovat obec Lidice, neměl vyváznout. Zbývala ještě druhá část úkolu. A to vymazat Lidice z mapy, vymazat je z povrchu zemského. Gestapáci polili domy benzínem a petrolejem a podpálili první stavení na jihu vesnice, směrem k Makotřasům. Navečer vzplanuly poslední domy. Nad Lidicemi se valil kouř zmaru. Hned dopoledne se na dílo zkázy přijel podíval Karl Hermann Frank. Frank byl s Bohmem spokojen. I vůdce byl spokojen. Ukázali, co dovedou.

13. června přijelo do Lodže osmaosmdesát českých dětí. Mělo se rozhodnout, co se má s dětmi stát. Děti byly odděleny od svých matek. Ženy ležely na podlaze a plakaly. Bylo jim, jako by jim nacisté vyrvali srdce z těla. Musely věřit, že se opět shledají se svými muži a dětmi. Dětem zavěsili na krk papírové cedulky, na kterých bylo napsáno jejich jméno, rok narození a evidenční číslo. Některé děti jako například dvouletá Hana Špotová, čtyřletý Václav Zelenka a šestiletá Dagmar Veselá byly převezeny autem do Prahy. Byly jako jediné rasovou komisí vybrány k poněmčení.

Nyní následují příběhy různě starých dětí a ty se jednotlivě prolínají. Příběhy jsou vykresleny podle skutečnosti. Tím kniha působí přesvědčivě. Dokumentuje zrůdnost fašismu. Je zde například popsán příběh čtyřletého Vašíka, který se chce stát letcem. Další příběh je o desetileté Marii Doležalové. Mě nejvíce zaujal příběh Emílie Frejové.

Příběh Emílie:

Už desátý den se osmiletá Emílie Frejová dívá z okna. Mřížemi pozoruje, jak dole na zahradě červenají rajská jablíčka. Doma v Lidicích ji ani nenapadlo, kolik okouzlení člověk zažije, když se dívá, jak zrají rajská jablíčka. Emílie klečí na okně, drží se za mříže a hlad na jablíčko je pořád větší a větší. Nespí, dívá se dolů do zahrady a nemůže usnout hladem. Emílii zařadili do skupiny, která pracuje na zahradě. Emilce se podaří nepozorovaně jedno jablíčko utrhnout. Chce si je schovat do kapsičky u zástěry, najednou nad ní stojí usměvavý esesák. Jablko musí vyndat. Esesák jí dovolí jablko sníst. Když se chce do něj zakousnout, tak jí řekne, aby počkala. Vezme Emílii jablko z ruky a nasype do jablka písek. Až poté jí ho nechá. Písek skřípe mezi zuby, chtěla by sousto vyplivnout, ale esesák ji hlídá. Směje se tomu a Emilku nakopne jeho těžkou botou. Označí ji za zlodějku. Emílie usíná venku, dostala trest za ukradené jablko. Večer nedostává najíst a dva podnapilí esesáci ji odvádějí do zvonice. Ve zvonici byla tma a zápach. Byla tam hromada pytlů, která se nadzvedávala a klesala. Když Emilku odnesli ze zvonice na cimru, tak uviděla oknem, jak esesáci otevřeli vrátka zvonice a vynášeli odtud mrtvé lidi, obalené bílými hadry.