Děti s cedulkou

Měsíce utíkaly a Emílie už znala každý kout v Sassnici. Chodila ráda do školy, měla tam přítelkyni paní učitelku Elzu Schimkovou. S tou mohla hovořit o všem. Učitelka věděla, že Emilka pochází z Lidic. Cítila s ní, ale měla ji k tomu, aby se raději do vzpomínek nevracela. Paní učitelku měla nejraději. Dokázala ji skočit kolem krku. Ale paní Frídu Kukuckovou nenáviděla. Nenávist byla vzájemná. Frída na Emilku neustála žalovala manželovi. Gestapák ale Emílii již nikdy neuhodil, ale ani nepohladil. Jenom ji střežil a hlídal. Byl na ni pyšný. Měla výborné vysvědčení.

Čtyři dny před Štědrým večerem přestěhovali Emilku do jídelny. Do svého pokoje nesměla. Byla zvědavá. Celé dny bylo slyšet řezání a přibíjení. Konečně nastal Štědrý den. Večeře byla bohatá. Po večeři Kukuckovi zavedli Emilku nahoru. Kukuck otevřel pokoj a otočil vypínačem. U jedné stěny jejího pokoje stál malý pokojík. Pokojík v pokoji. Zabral téměř půl místnosti. Vlastně to byl domek, otevřený baráček s pokojíkem, kuchyňkou a předsíňkou. V postýlkách ležely mrkačky – panny. Byla to nádhera. Kukuck byl zjevený radostí, mrkal a pozoroval Emílii, jak se těší z dárku. I Frída se usmívala. Vánoce sblížily gestapákovu rodinu. Emilka jim slíbila za všechno vděčnost, a že se bude pilně učit především němčinu, aby dohnala ostatní děti. Dostala ještě píšťalu, aby ostatní děti tancovaly, jak ona bude pískat. Kukuck byl sám se sebou spokojený. Všechno dobře zařídil. Kukuck jí řekl, aby nikdy nezapomněla na to, že dostala tři dárky. Pokojík, ve kterém se bude učit být správnou německou dívkou. Píšťalu, která jí získá respekt ostatních dětí. A třetí dárek byl ten nejcennější. Všichni ti hajzlové, co se jí posmívali, se už v Sassnici neobjeví. Otto je nechal odtransportovat. Když Kukuck zavřel dveře, slzy Emilce tekly po tvářích. V ten moment byl pokojík zapomenut. Nejraději by se běžela vyplakat paní učitelce na rameni.

Emílie má plachetnici, proutěnou kukaň u moře, pokojík, dýku a píšťalu. Ale ona sama ví, že nemá nic. Připadá si jako zmrzačená, jako volavka bez křídel. Chtěla by odletět, ale nemůže, je odsouzena žít tam, kde žije. Připadá si jako sirotek, není to svět, který si vybrala.

Blíží se konec války. Otto utekl do Hamburku a Emílie osaměla s paní Kukuckovou. Denně odklízí s děvčaty z oddílu hitlerjugend trosky, zápasí s lopatou a krumpáčem, hasí hořící trámy, vynáší mrtvé. Emílii už dávno sundali cedulku, která jí visela na krku. Pumy dopadají na domy, do moře. Esesáci nutí dívky, aby kopaly zátarasy s pastmi na ruské tanky. Paní Kukucková běhá po domě a hledá bílý hadr, aby ho mohla vyvěsit z okna. Všichni se vzdávají. Přijíždějí ruští vojáci. Kukucková zavře Emílii do sklepa, tam spolu vyčkají, až bude konec, definitivní konec války, definitivní začátek míru. Všechno končí a všechno začíná. Sassnitz se pomalu vzpamatovávají. Místo ve sklepě sedí Emílie ve škole a život jde dál. Ale v domě paní Kukuckové se objevil důstojník ze skupiny, který pátrá po lidických dětech. Důstojník usedá vedle Emílie a ukazuje jí fotografie třídy, té třídy, jejíž byla žačkou ještě v Lidicích. Na fotografii se poznává. Důstojník se směje. Emílie mu říká, že je sice živá, ale není to ona. Pravá Emilka je na té fotografii. Důstojník přikyvoval.