Děti s cedulkou

Přišlo jaro. Emílie se vrací do rodného úlu s potrhanými křídly. Nese si s sebou dětskou nenávist ke zlu a k násilí. Jednou nohou je v Německu, druhou doma. Stojí na hranicích, dívá se do kraje a oči pátrají, kde asi objeví Lidice. Kolem Emilky se shlukli pohraničníci, vojáci zpívají československou hymnu. Ona slovům nerozumí. Ale ví, že ty lesy, pole, louky, vesničky, že tohle je všechno domov. Vojáci ji zahrnují dárky. Od jednoho dostává fotoaparát, od druhého kytku. Další voják přichází s nůžkami. Ustřihne jí oba copy. Vojáci ji ujistí, že copy dorostou ať nepláče. Tyhle copy, co tu leží v prachu cesty, ty jsou jako bič, jako důtky, jako karabáč spletený. Jednou prý toho vojáka určitě pochopí.

Ukázka z knihy:

Černé osobní auto poskakuje po polní cestě. Řidič má co dělat, aby zvládl řízení. Cesta je chvílemi samý kámen, ale vzápětí se vůz musí vyhýbat bahnu a loužím. Kukuck sedí na zadním sedadle. Je v uniformě, ale kabát má rozepnutý. Venku praží slunce a v autě je nesnesitelně. Kukuck si sundal holínky, je bosý. Košili má propocenou na zádech, v podpaží a na prsou, otevřel okno na obou stranách a ruce, chlupaté gorilí ruce z těch okýnek vystrkuje, aby nabral chladivý vítr do rukávů. Dlaně má maličké. Tlusté prsty, krátké jako dřevěné kolíčky na prádlo. Jeho ruka vypadá nevinně, ale Kukuck s ní dokáže divy. Když dostane vztek, srazí ta ručička člověka k zemi, jen to hvízdne.

Přestože kniha Děti s cedulkou popisuje zrůdnosti fašismu, tak mě po přečtení vedla k zamyšlení nad tímto těžkým a smutným tématem 2. světové války.