Realismus ve světové literatuře

Realismus

Realismus představuje jednak umělecký směr převládající ve 2. polovině 19. století,

jednak obecně jednu z hlavních uměleckých tendencí (snah, přístupů),

a sice co nejvíce se přiblížit skutečnosti – zobrazovat (zachycovat) ji věrně, pravdivě, objektivně, jedná se tedy o vztah autora k realitě. Nacházíme ji v umění (tedy i v literatuře) od počátků, od nejstarších dob do dneška. Někdy převládala, jindy byla odsunuta do pozadí, či přímo odmítána, a nakonec přichází i období, kdy působila souběžně s jinými tendencemi. Vlastně vždy ji nějakým způsobem bereme v potaz. Vždyť i „jiné“ umělecké tendence mnohdy vymezujeme právě vzhledem k ní (říkáme např.: umělci se nesnaží, nechtějí či odmítají zobrazovat věrně realitu, jde jim o … a zde pak se pokoušíme vystihnout to jiné, ten jiný přístup, snahu o něco jiného).

Realistické tendence v literatuře (ještě výrazněji ve výtvarném umění) pozorujeme již v antice (např. Homér), pak tedy i v linii uměleckých směrů navazujících na antiku - v renesanci a klasicismu – zde již dominovaly (např. Boccacciův Dekameron svým pohledem na vztah mezi mužem a ženou, Shakespearova a Moliérova dramata či Cervantesův román). Příznačné bylo, že postavy zosobňovaly lidské typy, ale nebyly vytrženy z reálií.

V 19. století realistické tendence přerostly v umělecký směr. Nejprve v dílech některých autorů (např. Hugo, Stendhal, Puškin) nacházíme rysy romantické (hrdinové, jejich lásky, postoje, osudy) i realistické (zobrazení života soudobé společnosti, vztahy a sociální rozdíly v ní). Představují tedy jakési přechodné období mezi romantismem a realismem. Autorům již nestačí hledat ideál mimo skutečnost, chtějí poznat skutečný život lidí (soukromý i veřejný), vztahy mezi nimi, jejich myšlení apod. Proto posléze důkladně zkoumají život člověka, jeho nitro i celou společnost.

Ve 2. polovině 19. století realismus převažuje a jeho vystupňovaná podoba (vrcholná fáze) bývá označována kritický realismus. Vyznačuje se zesílením kritičnosti, analytičnosti, přináší nesmlouvavý a ostrý úhel pohledu. Prudký vývoj moderní společnosti, zejména vzestup dravé podnikatelské vrstvy, vnesl do života rychlé tempo, složitost, nejistotu, praktičnost, pragmatičnost, prospěchářství a bezohledné soupeření. Sociální situace se v té době přiostřovala – revoluce (1848), stávky, využívání dělnické síly, dospělé i dětské apod. Liberální kapitalistická společnost 2. poloviny 19.stol. ničila řadového člověka majetkově i psychicky. Vztahy mezi lidmi se redukovaly na vztahy peněžní a zbožní. Tržní hospodářství přivodilo propastné majetkové a sociální rozdíly. To vše se stalo zdrojem konfliktů. Proto mnozí umělci získávají ke skutečnosti kritický vztah (postoj, přístup) a záměrně zobrazují skutečnost plnou sociálních konfliktů, analyzují poměry ve společnosti, vztahy mezi lidmi, lidskou psychiku.