Realismus ve světové literatuře

Předpoklady vzniku realismu jako uměleckého směru v 19. století

- Obrovský rozmach přírodních a technických věd (Darwinova evoluční teorie, Pasteurovy objevy, rozvoj průmyslu…). To vše mělo vliv na důvěru v rozum a smyslové poznání, v exaktní myšlení, převládá optimismus, víra, že vědecké poznání přináší absolutní hodnoty (to přetrvává až do konce 19.stol., kdy nastává krize). Tato vědecká metodologie se přenáší i do společenských věd a nakonec i do umění.

- Filozofickým předpokladem realismu se stává pozitivní filozofie = pozitivismus – chce být filozofií vědy, snaží se o syntézu vědeckých poznatků, metodologii omezuje na faktografii a popis. Zabývá se jen tím, co lze pozitivně dokázat, a to je skutečnost. Pozitivně zde znamená empiricky, tj. zkušeností. Takové vědecké poznatky uznává za jediné skutečné poznání. Zakladatelem byl francouzský filozof a sociolog August Comte.

- K vývoji realismu, zejm. ke vzniku naturalismu, přispěl francouzský literární vědec, filozof a sociolog Hyppolit Taine [Ypolit tén], dle něhož je umělecké dílo výsledkem působení 3 hlavních činitelů: rasy, (tj.biologického a dědičného elementu), prostředí a momentu (doby). Právě zdůraznění vlivu dědičnosti a prostředí se projevilo v literárním naturalismu.

Charakteristické rysy literárního realismu 19.stol.

Snaha zobrazovat (zachycovat) skutečnost věrně, pravdivě (bez idealizace), komplexně, v celé její složitosti

Snaha o objektivní přístup (absolutně to ale nelze nikdy) – autor je pozorovatel, není v díle účasten, stojí jakoby nad ním (na rozdíl od romantického autora). Není však z díla zcela vyloučen; přestože se snaží o pravdivost a objektivitu, skutečnost nekopíruje, nemůže zobrazit úplně všechno, už jen tím, jaké jevy (fakta, postavy) vybírá, dává najevo svoje postoje a názory. Autor čtenáři rafinovaně napovídá, co si má o zobrazované realitě myslet. I když čtenář si myslí, že k tomu dospěl sám, že autor mu jen ukázal realitu. Realisté totiž chtěli závažné společenské problémy nejen ukázat, ale i řešit, popř. iniciovat řešení.

Postavy typizuje (jsou typizované), tj. nevšímá si individuálních odlišností, nýbrž toho, co je společné větší skupině lidí. Hrdinové jsou typičtí představitelé určité vrstvy, skupiny lidí, nevymykají se průměru, zapadají do svého okolí (oproti tomu např. v romantismu byl hrdina člověk v mnoha směrech výjimečný, odlišující se od okolí). Autor sleduje člověka ve vývoji. Jeho charakter a životní osudy jsou podmíněny okolnostmi (dobou, původem, prostředím).

Zobrazována je hlavně současnost, pokud minulost, tak nejde o únik, pohled do minulosti slouží spíše k hledání paralel mezi dobami dávnými a soudobými, k hledání obecně platného, co platí pro lidi všech dob.

Tematika všední, každodenní, i takové jevy, které dříve pokládány za „nízké“ a nevhodné pro umělecké dílo (život nejnižších vrstev, sociální problémy apod.)