Realismus ve světové literatuře

Pojem „mrtvé duše“ má ještě další význam: jsou to i ti statkáři, jsou jakoby mrtvými dušemi – prázdnými, bezduchými, neboť jsou to vesměs omezenci, lakomci, opilci, podvodníci, hlupáci, vyděrači; ukazují ruskou malost, nízkost; výrazné typy podtrhuje nomen omen (jméno jako znamení) – Manilov – odporně sladký, úlisný, Nozdrev – žvanil, Sobakievič – neohrabaný, Korobočka – hrubá, neotesaná aj. Přeneseně (i dnes) v běžném jazyce lze užít výraz „mrtvé duše“ pro zacházení s něčím neexistujícím, pro předstírání existence něčeho, co není, tj. pro podvádění. (1. překlad do češtiny – K. Havlíček Borovský.)

Hráči – komedie o střetu karetních podvodníků

Fjodor Michajlovič DOSTOJEVSKIJ (1821 – 1881)

Světově uznávaný prozaik, tvůrce moderního románu, silně ovlivnil světovou prózu 20. století, a to jak rozvoj moderního psychologického románu (je jedním ze zakladatelů), tak rozvoj moderní experimentující prózy (zaměřené na volný proud myšlenek, např. Proust, Joyce, Kafka, Wolfová).

S realismem je spojen jen některými rysy své tvorby a také časově žil v době vrcholného realismu).

V jeho románech závažná společenská i filozofická problematika, týká se nejen Ruska, ale i celého lidstva – varuje před mnohými nebezpečími, ať už vypjatý individualismus či radikálnost revolučního hnutí.

Otřesné životní zkušenosti sice nenarušily jeho víru v člověka (pro toho má naopak větší pochopení), ale ztratil víru v možnost lepšího uspořádání společnosti a v mravní zralost lidstva – viz např. výroky z románu Bratři Karamazovi: „Není-li Bůh, tak vše je dovoleno…absolutní svoboda vede k vraždám, teroru, k rozvratu osobnosti“… „Každá, byť sebelepší idea se v lidských rukou může změnit v nástroj moci, ovládání a násilí¨

Dostojevskij byl (bohužel) velký prorok. I v soudobé kultuře se stále bolestně hledá a úzkostně tuší, že sesazení Boha nic neřeší, všude tam žije prorocké varování Dostojevského v plném rozsahu.

Život: Pocházel z moskevské zchudlé šlechtické rodiny, vystudoval vojenskou techniku, za účast v hnutí petraševců (skupina proti samoděržaví, nevolnictví; ovlivněni děkabristy, plánovali svržení cara) zatčen, odsouzen k smrti, na popravišti změněno na vyhnanství a vězení na Sibiři. Téměř 10 let na Sibiři jej těžce poznamenalo. Trpěl tam fyzicky i psychicky (kruté, nelidské podmínky, trpěl epilepsií). Až směl odjet (vrátili mu i šlechtický titul, směl publikovat), odchází do ciziny, pak návrat do vlasti, literární a novinářská práce, tísnivé hmotné poměry, má dluhy, proto horečnaté psaní, ale přitom jej ničí hráčská vášeň a epilepsie.

Další rysy jeho prózy:

- právě vlivem otřesných zážitků se stal citlivějším k lidskému utrpení a ponížení a svou pozornost soustředil nejen na jednání člověka, ale hlavně na jeho duševní pochody; tj. nejen na vnější okolnosti, ale hlavně na vnitřní život, proto často využívá vnitřního monologu